Dne 16. února se díky Westerlies Records objevila nádherná jazzová perla! Zove se „Riley“ a jde o debutové album dvaatřicetiletého amerického trumpetisty a skladatele, jehož jméno zní: RILEY MULHERKAR. Zapamatujte si tohle jméno, bezpochyby o něm uslyšíme čím dál častěji!
Riley Mulherkar (vyslovuje se to: Mulhairker) měl to štěstí, že se jeho mentorem při newyorských studiích stal Wynton Marsalis a jeho důvěrníkem dnes již zesnulý Frank Kimbrough. Po promoci v roce 2015 byla Mulherkarova kariéra na dobré cestě. Spoluzaložil dechové kvarteto The Westerlies (tomu mimochodem patří i label Westerlies Records), které se svou vysoce melodickou směsí jazzu a moderní klasické dechové hudby natočilo již devět studiových alb. Spolupracoval též s Davem Douglasem, Vieuxem Farkou Touré a indie-folkovým bandem Fleet Foxes, v roce 2020 byl dvakrát oceněn Lincoln Centrem za vedení vlastního bigbandu a koncertní aktivitu. V letech 2022-23 vedl Jazz At Lincoln Center Orchestra (JALC) na turné po 50 amerických městech.
Vlastní album „Riley“ nahrál s uskupením, v němž figurují pianista a sound designer Chris Pattishall, zvukový designer Rafiq Bhatia (mimochodem jako kytarista a skladatel je členem experimentální rockové skupiny Son Lux), kontrabasista Russell Hall (původem Jamajčan, žák Rona Cartera) a bubeník Kyle Poole. Kořeny Mulherkarova debutového alba se rodily nejdříve přátelstvím s Pattishallem, se kterým se potkal v JALC, jehož kamarádem a spolupracovníkem byl zase Bhatia. Všichni se pak dali do kupy při nahrávání Pottishallova alba se surrealistickým pojetím hudby Mary Lou Williams „Zodiac“ (2021). Mulherkar vzpomíná: „Byl jsem uchvácen Chrisovým způsobem nahrávání: dal mi mikrofony kolem úst, aby zachytil můj dech, přehrával mi věci zpět do sluchátek a nechal mne na to reagovat, předělával věci, manipuloval s nimi.“ Podobný proces pak probíhal i při vzniku alba „Riley“…
Mullherkar chová hluboký obdiv k historickému jazzu. Ten nejen ovlivňuje jeho autorskou tvorbu, ale také ho ponouká k vlastnímu pojetí starých fláků.To je ovlivněno zvukovým designem vytvořeným Bhatiou a Pattishallem. Ti jeho hru zahalují do různého složitě texturovaného a syceného prostoru, ve kterém se proměňuje syžet těchto skladeb. Zároveň tak umocňují emocionální výrazivo Rileyho trubky.
Album svojí stopáží nepatří rozhodně k těm rozměrným, trvá necelých 35 minut. Vzhledem k tomu, že hudba to není okázalá, na efekt, nedejbože nabubřelá, nestačí se tak rozmělnit a zůstává svěží a plná překvapení do poslední minuty.
Album otevírá „Chicken Coop Blues“, dvanáctka oholená až na kost, jejíž dření jsou pouze rytmické dupání nohou a výrazově bohatá trubka, občas i s dechem. Prvním osmitisícovým vrcholem je „Ride or Die“, rytmicky svižný, zahuštěný, s místy navrstvenou trubkou, strhujícím způsobem dynamizující, posléze rozvolněný a následně vygradovaný s rockovou řízností; trubka tu evokuje razantnost Verneriho Pohjoly. Albem prorůstají dva křehké ambientní parády: „Looking Out“ s elektronicky obaleným pianem a „Looking Up“ se směsí elektroniky a preparovaného piana. Dalším vrcholem je „King Porter Stomp“, slavný ragtime kus Jellyho Roll Mortona; zprvu melodicky adresná dixie trubka jen s náznakovým doprovodem, který se pak ale zlomí v taneční elektronické rytmy, přičemž trubka získá na naléhavosti a narůstá intenzita celkového výrazu. A je tu skvost v podobě jediné zpívané skladby – „No More“, s jihoafrickým zpěvákem Vuyo Sotashe. Základem této písně je gospelový hymnus či drásavý pracovní zpěv černošského otroka, respektive vězně, který původně nahrál koncem čtyřicátých let minulého století legendární etnograf Alan Lomax ve státní věznici Parchman Farm v Mississippi. Slyšíte „pouze“ Sotasheho čistý hlas, údery kladivem, osamělé klavírní úhozy, posléze perlení, a občas stěží rozeznatelná trubka, úpící, plačící, naléhavě lamentující.
Následuje standard „Stardust“, balada, v níž trubka a klavír hrají melodicky i emotivně, každý za sebe i sólově; ale ani na okamžik otrocky nekopírují melodii. „Hopscotch“ útočí na posluchačovy slechy zprvu rozsekaným, naostřeným frázováním, jež nabývá na hutnosti, až to kapela rozbalí na plné pecky. Nechybí lámané rytmy s klavírním sólem, gradace s trubkou hrající motiv, poté také její houstoucí sólová jízda. Album završuje další výsostná lahůdka: Gershwinova „Honey Moon“, podle mne ta nejosobitější coververze skladby tohoto klasika, jakou jsem měl možnost dosud slyšet! Zprvu jímavá trubka, místy zadýchaná, dokonce zahlcená dechem, s ambientní podmalbou, poté s elektroakustickým houstnutím až téměř k noise, a do toho tvrdošíjně lyrizující trubka. Napětí je až fyzicky vzduté…
Prozatím nejsilnější letošní album!
