9. března 2024 | TIVOLIVREDENBURG, UTRECHT
V Utrechtu se odehrál sedmý ročník tohoto intenzivního jednodenního festivalu a tentokráte jsem u toho nemohl chybět. Sestava byla více než lákavá a vypadalo to, že to často bude Sophiina volba. Nakonec však Kamaal Williams své vystoupení zrušil (to samé se stalo minulý rok v Praze, mám na něj holt asi smůlu a ještě jsem ho neviděl), Keyona Harolda jsem si zajel vychutnat do Brna a Terence Blancharda do Polska na festival Zadymka. Jdeme tedy na to!
foto: Maarten Mooijman
Amsterdam Art Orchestra
Saxofonistka a skladatelka Marike van Dijk shromáždila v Amsterdam Art Orchestra několik nejvýraznějších nizozemských jazzových hudebníků a záměrně si vybrala převážně ženskou kapelu. I když v roce 2024 by to už také mělo být považováno za normální. Nové dobrodružné skladby jsou dílem různých členů kapely a výsledkem je eklektická směs hudebních nápadů a vlivů. Tento progresivnější big band moderního vyznění mě na úvod festivalu velice potěšil a naladil skvělým zvukem v Grote Zaal.
foto: Ward Mevis
Matthew Halsall
Poté však přišlo velké zklamání, když se dav návštěvníků začal valit na koncert Matthewa Halsalla, na který jsme se zákonitě nemohli všichni vejít. Přecpaný sál Pandora a fronty lidí před ním naznačovaly, že tohle bude bez šance. Dokonce museli organizátoři přístup k sálu zcela uzavřít. Tak to se teda hned na začátek nepovedlo a byl jsem poněkud rozčarován, neboť Matthew je jeden z těch muzikantů, které jsem si chtěl na festivalu poslechnout. Naživo jsem ho ještě neviděl a jeho hudbu mám rád. Bylo tedy nutno přeplánovat strategii a doufat, že až se rozjedou další koncerty, diváci se více rozprostřou.
foto: Ward Mevis
Christian Sands
Další volba padla na Christiana Sandse a jeho kvartet, neboť Keyona Harolda, který hrál ve stejný čas, jsem plánoval vidět v ČR. To mi tuto Sophiinu volbu pořádně ulehčilo. Již s předstihem jsem se vydal do sálu Hertz, abych předešel opětovnému masakru a dobře jsem udělal. Zájem byl opět enormní a došlo k uzavření sálu, aniž by se všichni dostali na začátku dovnitř. Tento koncert byl bohužel velkým zklamáním díky naprosto nevydařenému zvuku. Nevím co se s kapelou nebo zvukařem stalo, ale takhle rozplizlý a pokažený zvuk v sále světové úrovně jsem dlouho nezažil. A místem to opravdu nebylo, byl jsem doslova uprostřed sálu. Album Be Water mám velmi rád a těšil jsem se na tento set, bohužel jsem si ho až do závěrečných dvou skladeb příliš neužil. Stálo však za to vyčkat na sympatickou historku o tom, jak byl Christian doma u samotného Dave Brubecka a navíc zprostředka nacpaného sálu by se špatně odcházelo…
foto: Ward Mevis
John Ghost
John Ghost jsem stihl jen letmo v opět narvané Pandoře. Vypadá to na výbornou klubovou kapelu. Jako celek šlapali báječně a s řádně přebasovaným spodkem byli očividně zaměřeni na mladší publikum. Fajn ukázka na patnáct minut a poté již honem zabrat dobrý flek na jedno z (pro mě) hlavních vystoupení festivalu.
foto: Tim van Veen
Avishai Cohen
Avishai Cohen na trumpetu, Yonathan Avishai na piano, Barak Mori na kontrabas a Ziv Ravitz na bicí spolu tvoří výjimečný kvartet, který je schopen malovat jemné melancholické krajinky až po rozbouřené oceány, s typickým ECM zvukem. Teskná trubka nás uvedla do skladby Will I Die, Miss? Will I Die?, která se postupně změnila v uragán emocí a bylo jasné, že kvartet jede naplno hned od začátku. Nové album je připravené k vydání a vznikalo na podzim. Avishai samozřejmě zmínil, za jak hrozných okolností bylo tvořeno a ve svém projevu požadoval mír a okamžité zastavení bojů, ukončení utrpení a změnu vůdců. Poté zazněla celá suita z připravované desky, u které však neprozradil jméno. Netušil jsem, že také mistrně ovládá příčnou flétnu. Tento rozsáhlý kus nám nabídl spoustu intenzivních momentů, až se skladba dopracovala k sólu na kontrabas. Hluboké témbry smyčcem naháněly husí kůži a jen podtrhly závažnost sdělení, které Avishai deklamoval před zahráním skladby. Posléze se pustil do vydatného modulování trubky různými efekty pro přidání dalších vrstev do již tak pestrého vyznění kvartetu. Došlo ještě na další kompozici z nového alba a na závěr setu si připravili lahůdku v podobě klavírního koncertu v G dur od Ravela. Mohutné ovace přivolaly kapelu zpět, aby ještě mohla zaznít skladbička od jeho dcery, kterou prý potajnu nahrál, když si ji doma přehrávala. Natočil ji také na nadcházející desku. První vrchol festivalu a nádherný zvuk v Grote Zaal!
foto: Tim van Veen
Emma Rawicz
Jediný přesun až do nejvyššího patra Tivoli do sálu Cloud Nine jsem absolvoval, abych se naživo seznámil s mladičkou vycházející hvězdou na londýnské scéně. A určitě jsem nelitoval! Zůstal jsem na celý koncert a její hudba mě moc bavila, stejně tak jako na albech. Hezky to odsejpalo, ale dovedla i zpomalit a ukázala, že je nesmírně komplexní hráčkou. Vydařené první setkání s umělkyní, o které určitě ještě hodně uslyšíme. Našlápnuto má tedy pořádně…
foto: Tim van Veen
Terence Blanchard
Záměrně jsem plánoval vynechat set asi hlavní hvězdy festivalu, neboť jeho celý koncert si plánuji vychutnat v Polsku na festivalu Zadymka. Dorazil jsem na poslední půl hodinku vystoupení, zrovna když nastoupil famózní Turtle Island Quartet. Terence je uvedl jako uskupení, které mění a posouvá současnou hudbu, a to také naplno předvedli. Jejich asi desetiminutový sólový výstup byl uchvacující. Když se Terence s kapelou vrátil na scénu, potutelně se usmíval a jen tak mimochodem prohodil: „Já vám to říkal!“. Na závěr si společně střihli ještě jednu pecku a určitě se jednalo o vrcholné vystoupení festivalu!
foto: Maarten Mooijman
Y-Otis
Po cestě do Hertzu na Bobo Stenson trio jsem se stihl ještě na chvíli zastavit v Pandoře na Y-Otis, kteří fičeli na plné obrátky. Někde v malém intimním klubu bych si určitě rád vychutnal jejich opět spíše „přebasovanou“ show určenou zjevně mladšímu publiku. Bavilo mě to!
foto: Maarten Mooijman
Bobo Stenson
Zpočátku jsem vlastně ani neplánoval Bobo Stenson trio vyslechnout, ale když bylo oznámeno, že Kamaal Williams své vystoupení na festivalu na poslední chvíli zrušil (už zase?!), priority se změnily a byl čas na to završit tento maraton úžasných kapel právě triem tohoto legendárního pianisty. A jaké to pro mě bylo milé překvapení a vlastně i tak trochu objev. Předvedli nádhernou souhru, kterou hnal kupředu a šperkoval nesmírně vtipný Jon Fält za bicími. Obavy ze zvuku v sále Hertz se nenaplnily, byl nádherně čistý a krystalicky průzračný, takže opravdu netuším, co se pos*alo u Christiana Sandse. Úžasné bylo Jonovo výstřední sólo s hlasovými projevy, výkřiky a hraním na celé pódium. To byla panečku show, když do publika začaly létat koberečky ze scény! Parádní završení celého výživného festivalu, který mě nakonec převelice uspokojil a na konci jsem již ani nevzpomenul na úvodní rozčarování z přeplněnosti sálů a nepovedeného zvuku u vystoupení Christiana Sandse.
foto: Maarten Mooijman
Transition festival rozhodně budu sledovat i do budoucna a třeba se sem jednou vrátím!