7. března 2024 | Grote Zaal, TivoliVredenburg, Utrecht
Samou roztržitostí a nadšením, že se konečně podívám na koncert do slavného Grote Zaal v TivoliVredenburg v Utrechtu, jsem ani důkladně nenastudoval program večera. Bylo pro mě tedy překvapením, když se na pódiu objevila Malin Pettersen (kterou jsem samozřejmě neznal) z Norska. Tuto singer/songwriter vsuvku bych si však s chutí odpustil, protože mě nedokázala nijak zaujmout.
Krátce po deváté hodině večerní však již na pódium nastupuje kapela ve složení Marvin Sewell – kytara, Adam Levy – kytara, Ben Zwerin – baskytara a Jack DeBoe – bicí. Oproti podzimnímu vystoupení v JazzDocku se tedy sestava mírně pozměnila. Královna Lizz koncert zahájila gospelovou klasikou a poté představila kapelu a sdělila nám, že na 12. dubna chystá vydání nového alba Shadow, ze kterého by ráda zahrála pár skladeb. Předtím ovšem ještě došlo na geniální cover od Neila Younga Old Man. Při něm mi vždy běhá mráz po zádech. Následně již představila první novinku Lost in the Valley. Další věc z připravované desky – Sparrow – uvedla příběhem o tom, jak rodina přežila v bouři. To jí inspirovalo pro tuto skladbu a byla to opravdu nádhera. Lizz také nezapomněla vyzdvihnout skvělou akustiku v sále a vytasila se s jemnější písničkou Chasing Strange. Z připravované desky dále zazněla Circling a poté si na pódium pozvala tři mladičké zpěvačky, které poznala při svém workshopu na konzervatoři ve Zwolle. Pro děvčata to musel být neuvěřitelný zážitek, střihnout si takhle pár skladeb rovnou s královnou. Přídavek patřil klavírní baladě Who Knows Where the Time Goes od Niny Simone, která dojemně zakončila tento mimořádný hudební zážitek.
Lizz Wright se opět ukázala jako charismatická zpěvačka s ohromujícím hlasem. Dokonale propojila gospel, soul a jazz a s kapelou vytvořila nezapomenutelnou atmosféru.
Foto: Tim van Veen