Spojení poezie a jazzu není nic neobvyklého, děje se tak již minimálně od časů beatniků. Ale album „Smrť v paradajkovej omáčke“ je přece jenom výjimečné ve slovenském kontextu. Vzniklo v rámci jam sessionu den před loňskými Vánocemi, kdy jedna z nejznámějších současných slovenských básnířek (Mirka) Ábelová recitovala svoji poezii ve studiu vydavatelství Hlava XXII na jediný pokus se špičkovými jazzovými hudebníky! Album s hororovým titulem tak propojuje poezii o lásce a smrti s improvizací, aby dalo vzniknout něčemu umělecky jedinečnému…
Ábelová k této spolupráci uvedla:
„To, že ma veľmi baví recitovať básne v sprievode jazzového zoskupenia, som si naplno uvedomila počas bratislavského krstu mojej nateraz poslednej básnickej zbierky Dom. Vtedy so mnou počas čítania hral Nikolaj Nikitin, ktorého saxofón ma na čítačkách sporadicky sprevádzal už od roku 2012, Ľuboš Šrámek a Juraj Griglák. Myslím, že pre nás všetkých to bol celkom zaujímavý zážitok a tak sme premýšľali, čo ďalej. Potom počas Mesiaca autorského čítania v Bratislave sa ku mne a Nikolajovi pridal Pavol Bereza a opäť to bolo zaujímavé čítanie a hranie, keď sme sa prvýkrát začali rozprávať o tom, že by sme mohli niečo vymyslieť aj v štúdiu.“
Básnířka do studia přinesla 15 textů, některé dosud nepublikované, ostatní z její poslední sbírky „Dom“. Spolu s ní se na albu, jež vyšlo na značce Hlava XXII 31.ledna, objevuje vskutku plejáda slovenských jazzmanů: Erik Rothenstein (barytonsaxofon), Nikolaj Nikitin (klarinet, tenorsaxofon, syntezátor), Pavol Bereza (kytara), Ľuboš Šrámek (klavír, el. piano) a Juraj Griglák (bass). Poezie, která je prožitá a procítěná až do morku kostí, je zpěněná zdánlivě všedními dny a banalitami, které se ale řetězí, aby posléze drtily a vyvolávaly až živočišné emoce. Hudba tu neslouží jen jako doprovod mimochodem výtečně recitující autorky, ale v jejích slovech se rozpouští, obkružuje je, obaluje, vniká do nich, leckdy vytváří kontrastní nálady; ale nikdy hudba nepopírá poezii, naopak – díky hudební rozvolněnosti, rozpínavosti i tekutosti verše bobtnají, vybuchují, zneklidňují, útočí i omamují. Celek je pak neobyčejně sugestivní, dokonce až toxický.
Třeba „Krt“ zaujme až psychedelickými barvami, „Kúpeľ“ je prošpikována jakoby neukotvenými asociacemi z dětství, navíc místy elektronicky zašpiněnými, „Strach“ páchne zlověstným potem, „List mŕtvemu priateľovi“ střídá pachuť banality se sugestivní naléhavostí a hudebním dramatem i lyrikou, „Píš“ je nervní svojí neurvalou kaskádou asociací a emocemi až drtivými, přičemž hudba zdánlivě nezúčastněně cirkuluje. A dále: „Šrot, to jsme my…“ („Železiarne“) střídá závěrečný verš „Cestou späť som sa konečne povracala.“ („Po dvoch rokoch ku kaderníčke“). A je tu podle mne vrchol nahrávky – „Malvína 11“. Zprvu hladivé, perlivé, posléze bluesové návaly a nakonec až drásavá živočišnost, kterou předchází verše „dnes ráno vstala/a myslela na walta whitmana/a jeho básne/tak veľmi jej chýbal//dvadsaťosem mladých mužov kope na ulici jarok pre optické káble/dvadsaťosem mladých mužov a všetci takí veselí/dvadsaťosem rokov života ženy krát dva a ešte čosi k tomu a všetky také osamelé//patrí jej pekný dom v obci/kedysi driečna a pekne oblečená skrýva sa za roletami okna//ktorý z tých mladých mužov sa jej páči najviac?/ach, i ten najškaredší z nich je pre ňu prekrásny…“
„Malvína 15“ je zprvu navztekaná v kontrastu s neukotvenou hudbou, ovšem zvítězí nakonec smíření… ano s domem, s tou nevyzpytatelnou bestií! „Malvína 16“ je plná pokory, takže přichází titulní a sugestivní „Smrť v paradajkovej omáčke“. Po ní nemilosrdně naléhají „Domovy“ („…čo pre nas znamenajú domovy/čo pre ne znamenáme my/čo z nich robí nás/a čo sme my…“) a ve finále politicky alarmující „Chantall:5“ s elektronickým úpěním s mrazivým konstatováním „Toto je válečný stav!“ a apokalyptickým obrazem našeho konce…
