Slovenské uskupení ANKRAMU se po více než pěti letech ohlásilo novým albem. Vyšlo 9. ledna digitálně a jako LP u slovenského undergroundového Vydavateľstva Rieka a je cele písničkové. Zove se sice „Krása“, ale krásné písně rozhodně nečekejte!
Zatímco to předcházející album „Si teraz skôr ako zem“ nahrála širší sestava, novinka již byla v režii základního tria. To tvoří Michal Kramár (texty, zpěv, basa, klávesy), Jozef Krupa (bicí) a Michal Matejka (kytara). Mimochodem Krupa v roce 2022 exceloval na vlastní autorské nahrávce, kde s ním ostatně hraje i Matejka, a oba také figurují v pozoruhodném kvartetu Škvíry & Spoje.
Více než osmatřicetiminutová deska představuje kolekci sedmi autorských, vesměs minimalistických písní. Po instrumentální stránce jsou postaveny na zdánlivě klidných, leckdy ovšem nervních i jinak emotivních minimalistických figurách, jež tvoří citlivé a kongeniální sepětí s exaltovaným projevem zpěváka. Jeho zpěv evokuje divoké časy osmdesátých let, kdy zuřila v rocku tzv. nová vlna. Střídá se jakoby přiškrcený hlas s falzetem až pitvořením a dusivou navztekaností; někdy je to natolik vyhrocené, že je občas špatně rozumět textu. Kdybych to měl ještě přiblížit, pak tyto písně jsou protipólem tvorby dvojice Burlas & Csudai. A neméně sugestivním! Včetně výtečných textů.
Pokud čekáte opravdovou krásu, tedy alespoň to, co se běžně za krásu považuje, budete překvapeni, a to nemile. Možná budete dokonce znechuceni. Každopádně vás ty písně nemilosrdně zaskočí. Doporučuju je vnímat při prvním poslechu zprvu jako nápaditě pitoreskní parodii na krásu – mimochodem první dojem mojí ženy byl havajský underground – a postupem času si čím dál tím naléhavěji uvědomíte, že de facto vznikla v hájemství progresivní hudby zcela nová kvalita! A jakmile se plně naladíte na její notečku, přistoupíte na všechny ty podivnosti, zažijete posluchačskou závrať…
Desku otevírá „Kôň“ s řidší strukturou, ale plnou napětí („Tento strach tu nie je/Tento strach tu vôbec nie je nutný/Zajtra umrie a už dnes je smutný//Nesníva sa mi.“). Píseň „Majstre, dotkli ste sa mojej ruky“ je již hutnější; kytara je ostřejší, její vyhrávky nápadité, bicí výraznější („Majstre, dotkli ste sa mojej ruky/A teraz čakám na mandát…“). Titulní „Krása“ začíná recitací, přemítavá kytara a přesýpací rytmus vytvářejí mysteriózní náladu, poté se vykroutí zpěv, antilahodný, antikrásný, kytara přitvrdí („Krása, čo si spravil, bude krása//Navždy.“). Prvním vrcholem je pro mne „Fantázie“ (ta uzavírá stranu A na vinylu); pouhé dvojverší „Za čo vymeníš svoje fantázie?/Lebo si unavený, lebo za nimi nič neni.“ je obaleno rytmickou šťavnatostí, syntezátorovými barvami a leckdy drásavými kytarovými vrypy. „Hotel Nová Hiroshima“ je sycen bezmála šamanským rytmem, ambientními prvky a typickým kytarovým minimalismem („Už to nikdy neurobíš/Bomby, lóve, divočina/Vlasy mi nikdy viac neoholíš/Zavretá jak v chlievy sviňa…„). Druhým vrcholem je bezpochyby „Musia zhorieť tieto krokvy“, nejdelší kompozice na albu (9:46); ambientní a minimalistický základ se tu rozvíjí šířeji, houstnutí a dynamické změny připomínají erupce na slunci… a text zpívaný těžko uchopitelnou emotivností doslova spaluje („A až keď zhoria tieto krokvy, bejby/Viac nepostavíš nový dom/Viac mi srdce nezlomíš/Život vyjebaný, niekedy taký krásny.“). A další vrchol album zakončuje „Tie kvety, tie sú len naoko“; ty jsou prosyceny psychedelickými barvami varhan a zvonivými tóny kytary, minimalistický proud je až opojný a zpěv otevírá rány („Si voľný, si voľný/Nemáš na výber…“).
Zvuk alba je znamenitý; tlumený i vybuchující, čistý i špinavý, voňavý i páchnoucí… však je pod ním podepsán Ondřej Ježek, který se postaral o mix…
