Je libo sicilský jazz? Dokonce harfové trio? HarpBeat Trio, jež v roce 2018 založila harfistka a skladatelka OTTAVIA RINALDI, vydalo před třemi měsíci debutové album „Krónos“. A je skvělé! Jde o další pozoruhodnou položku italského labelu Alfa Music.
Ottavia Rinaldi se narodila v Messině, se studiem harfy začala v devíti letech. Specializovala se na klasickou harfu (jejími pedagogy byly postupně Ester Gattoni, Emanuela Degli Esposti, Laura Papeschi a Marcella Carboni). Až poté studovala jazz u Maestra Ramberta Ciammarughiho. Před pěti lety, jak už bylo výše zmíněno, sestavila s kontrabasistou Carlem Bavettou (s ním předtím hrála v duu) a bubeníkem Andreou Varolo HarpBeat Trio. Zprvu bylo inspirováno historickým triem legendárního pianisty Billa Evanse, poté však zvítězilo hledačství: pokusy transformovat do jazzového výrazu tradiční středomořskou hudbu. Inspirací k neotřelému přístupu k harfě se stali Alice Coltrane, Park Stickney či Edmar Castañeda, kolumbijský virtuóz, jenž mimochodem u nás v roce 2022 koncertoval s harmonikářem Grégoirem Maretem.
Na albu „Krónos“ nalezlo trio vpravdě intimní a osobitý zvuk, prostoupený melancholií a intenzivními emocemi. „Hudba se tak stává hlubokým a vnitřním vyjádřením mé životní zkušenosti, vyrůstá z kořenů mé země, Sicílie,“ dodává Rinaldi. Posluchač tu ale může dýchat nejen sicilský vzduch, ale také řecký a vůbec středomořský v opojné směsi moderních a starověkých vůní. Sedm autorských kompozic na pomezí současnosti a starodávného mýtu doplňuje pak svébytná coververze jazzového standardu „Like Someone In Love“. Zde Rinaldi dokonce zpívá anglicky typicky muzikantským hlasem, který je mně stokrát sympatičtější než sebevíce vycizelovaný projev nějaké jazzové hvězdičky.
Nepřesléchnutelný je také způsob její hry. Často spojuje harfové tóny s vysoko položeným vokálem, a to ve striktním souzvuku, takže se tak umocňuje výrazný, vzrušující kontrast s leckdy hutnou rytmikou. Je tomu tak hned v titulní skladbě „Krónos A Metà“, která je sycena dokonce hutnými groovy. Melodická harfa s vokálem má sice navrch, ale také Rinaldi dokáže svůj výraz učinit intenzivním; pak ale dostane slovo lyrický kontrabas, který vystřídají brunátné bicí. Imprese se střídají s expresivitou i v dalších skladbách.Ty bývají ochuceny i o další příměsi. V „Il Nascondino Degli Addii“ je to melodie jako vystřižená z klasické hudby, v „Sin T.“ slyšíme latinskoamerickou hudbu s příchutí Morriconeho, balada „Ariadne“ je postavena na barokní árii, závěrečná píseň „Ciatu“ je inspirována sicilskou milostnou písní, křehce i emocionálně zpívána sicilštinou pouze za doprovodu harfy.
A pak jsou tu dva vrcholy. Emocionálně vygradovanou, vskutku vášnivou „Quello Che Ho Di Te“ zdobí také svižné kontrabasové sólo; ostatně Carlo Bavetta se blýskne sólem téměř v každé skladbě. Tak je tomu i ve vskutku květnatě melodickém chorusu ve skladbě „Il Walzer Delle Anime“ (Valčík duší), kterou trio nakonec dokáže vygradovat až k bouřlivě fatálním emocím…
