Nekrolog za Honzu Linharta

Nekrolog za Honzu Linharta

Naposledy editováno:

Psát nekrolog o hudebníkovi by mohlo být jednoduché: Prostě napíšete o tom, jak byl dobrej, s kým vším hrál, kolik toho natočil a že je vám to líto. Jenže v tomto případě je to pro mě úplně jiné. Odešel především životní kamarád s velkým srdcem. Srdce fyzické jej ale včera zradilo. 11. ledna 2024 zemřel přední český muzikant Jan Linhart. Bylo mu čtyřicet osm let.

Honzíka znali všichni čeští jazzmani, a nejen oni, protože nehrál zdaleka jen jazz. Taky nehrál jen na bicí. V jeho diskografii, čítající několik desítek alb, nalezneme i tituly, kde hraje na klavír či zobcovou flétnu. Někteří jej povolali do studia jako hudebního režiséra či aranžéra, společně jsme stanuli i před filmovými kamerami. Byl to v dobrém slova smyslu mnohostranný „všežravec“, který našel široké uplatnění, protože takové nadání měl. Hráli jsme spolu často i etnickou hudbu, v nedávné minulosti dokonce hrával i pop na klávesy. Kdybych se pokusil o úplný výčet kapel, se kterými Honza hrál, byl by z toho telefonní seznam české jazzové špičky, mnoha profi amatérských i profesionálních bigbandů a dalších souborů.

Nekrolog za Honzu LinhartaHonza mně byl svědkem na svatbě, a já jsem tehdy počítal s tím, že jednou půjdu za svědka jemu. To se nepovedlo, protože se Honzovou rodinou nakonec stala Konzervatoř Jaroslava Ježka neboli naše Ježkárna. Studoval tam nejprve bicí, později i hru na klavír. Byli jsme spolužáci a už v rámci studií jsme tam oba začali učit. Honza byl studentem legendárního bubeníka Vladimíra Žižky; a mimo to, co od něj pochytil za bubny, měli oba společnou tu nejdůležitější vlastnost – nakažlivou radost z hudby a ze života. A tohle oba předávali dál. Honzík ovšem nezůstal jen při učení bicích, kapel, klavíru, ale stal se opravdovým hnacím motorem naší školy. Není studenta, který by prošel konzervatoří bez setkání s ním. Mnoho studentů zachraňoval před naskakujícími počty neomluvených hodin nebo nefungujícími budíky, další úspěšně ochránil i před nástrahami civilizace v podobě nadměrného přísunu alkoholu či cigaret. Jak to dělal? K Lihoušovi (taková byla jeho přezdívka) se prostě chodilo pro radu, na pokec, že něco neumím spočítat, na kolik dob to je, nebo že nemůžu nastartovat to auto rodičů před školou.

Honza se rád sázel a nelitoval peněz, pokud byla naděje, že tím někomu udělá radost nebo nějak pomůže. Jednomu našemu společnému kamarádovi slíbil novou sopránku, když nebude rok kouřit. Opravdu by mu ji koupil, a tak se Mára Prokop rozhodl raději kouřit dál. Sám jsem většinu společných sázek prohrál, ale i tak mi pomohl například zhubnout. Měl dětinskou radost, když se mohl nečekaně zjevit na místě, kde ho opravdu nikdo nečekal. Klidně jel daleko za Prahu, aby si poslechl svého studenta, jak mu to jde s tamní amatérskou kapelou. Když jsem měl před delší dobou velký koncert s jednou českou popovou hvězdou, za který jsem se trochu styděl, nelitoval peněz a koupil si lístek do první řady, a to jen proto, aby se mi mohl smát. Vrátil jsem mu to: Když jednu sázku prohrál, a to se stávalo málokdy, musel se naučit klasicistní koncert na klarinet. V první řadě jsem tehdy seděl já.

Nekrolog za Honzu LinhartaMěl vášeň pro virbly, stejnou jako já pro varhany, ostatně jsme je spolu po nocích opravovali. Naše třída je pověstná tím, že se v ní nachází mnoho hudebních nástrojů včetně elektrofonů a lampových zesilovačů, ale tak jsme to oba cítili. Honzík kupoval různé zajímavosti, které ale pak neměl problém darovat, pokud tím udělal radost. Honzo drahý, nevím, kdo teď bude čistit a opravovat všechny bicí soupravy na Ježkárně. Kdo se bude prát s elektronickými třídnicemi celé školy a rozvrhy.

Na Ježkárně organizoval především kapely, a možná právě proto si nikdy žádnou vlastní neudělal. To je škoda, zajímalo by mě, co by hrál. Teď už hraje někde jinde a počítám, že dobrý „čtyři“. Tady je hrával mimo jiné s Karlem Růžičkou.

Jan Werich měl v jedné forbíně s Jiřím Voskovcem takovou slovní hříčku o smrti a rozdílu mezi slovy smrť a smrď. Říkal, že není rád, když chodí ta smrť s kosou, že raději tu druhou. Včera přišla ta smrť s „ť“ a já se ptám proč. Ale asi je to tak, jak zaznělo v jednom z komentářů od jednoho z jeho někdejších studentů, Pavla Plašila: Dal každýmu kus srdce. Asi už ho do jednoho rozdal.

Autor: Ondřej Kabrna

(foto: Jan Nožička a Jan Sandor)