Italský label Alfa Music vydal v závěru loňského roku dva pozoruhodné tituly. Nejdříve se zaměřím na nové album se zeměpisným titulem „Zàkynthos“, který nahrál kytarista FRANCESCO BRUNO se svým triem. Francesco Bruno je našim jazzofilům známý. Psali jsme tu o něm několikrát, naposledy v souvislosti s předchozím opusem „Onirotree“, vydaným taktéž na značce Alfa Music; hraje na něm stejné trio jako na novince (kontrabasista Andrea Colella a bubeník Marco Rovinelli), navíc tu je ale zpěvačka Silvia Lorenzo.
„Zàkynthos“ svým názvem odkazuje na stejnojmenný řecký ostrov ve Středozemním moři, na kterém v prvních zeměpisných mapách byla umístěna větrná růžice. Osm autorských skladeb v tradičním jazzovém módu je tudíž syceno nejen hudbou středomořské oblasti, ale také hudbou latinskoamerickou a africkou. Všechny propojují výrazné a vpravdě lahodné melodie, jejichž středobodem je samozřejmě spíše jemněji znějící kytara, a to ve spojení s expresivní rytmikou. Jak autor zdůrazňuje, skrze svoji hudbu se pokusil vyprávět příběhy, jež nese vítr ze všech stran a kterým naslouchal na břehu moře od dětství. „Nejsilnější z větrů, které znám, je ale jazz. Jeho jazyk nezná žádé geografické ani časové hranice, je schopný svojí silou spojit kultury po celém světě, smést každé dogma nebo předsudky, a zůstat přitom svobodný,“ dodává Bruno.
Více než čtyřicetiminutové album otevírá skladba „Jaloque“ s jemnými groovy, ovoněná melodií z říše fantazie, již kytarista v sóle svižně rozvíjí a bubeník uzemňuje. Následuje titulní „ Zàkynthos“ plná slunce, v níž Bruno vychází z klasické kytarové hry, šťavnatě se pojící s tou jazzovou; sólově se tu představí také kontrabasista. „Briza“ (což je pobřežní vítr v Jížní Americe) je plná vášně s drásavými melancholickými odstíny; kytarový part je tu vskutku strhující, umocněný vznětím bicích. V „Etesii“ (vítr z řeckého pobřeží) Bruno mísí výbušným, zároveň ale lyrickým způsobem jazzovou interpretaci s klasickou, středomořskou a latinoamerickou hudbou. „Bayamo“ (pro změnu vítr na Kubě) je patřičně roztančená, zalitá sluncem, ozdobená navíc razantním kontrabasovým sólem. „Africo“ (jiným slovem „Libeccio“, což je vítr v oblasti severní Korsiky) je zpěvná, melancholická, vzdušná balada, příběh prostoupený vánkem letní noci. Ve skladbě „Zonda“ (argentinský vítr) Brunovo trio propojuje mainstreamový jazz s hard bopem a jihoamerickou vášní, kde se notně vyřádí i bubeník. Album uzavírá „Aeràki“ (řecký „vánek“), nádherná balada, jíž autor vyjadřuje svoji lásku k jazzu, k jeho mnohotvárnosti a životaschopnosti, která přináší do života naději… navzdory aktuálnímu marasmu!
