Švýcarský kontrabasista a skladatel DOMINIK SCHÜRMANN je vskutku renomovaným a mezinárodně ostříleným jazzovým hudebníkem. Je nesmírně plodným tvůrcem; jen za poslední tři roky vydal sedm alb pod vlastním jménem! 1. prosince vyšlo v Schürmannově vlastní režii nové autorské album jeho ansámblu pod lyrickým titulem „Seagull´s Serenade“.
Dominik Schürmann z Basileje se hudbě začal věnovat již od raného věku; ostatně je synem jazzové pianistky Niggi Schürmann. Nejdříve se učil hře na klavír, později přešel ke kontrabasu. Od roku 1998 je členem různých uskupení okolo Thomase Moeckela, od roku 2017 zakládá vlastní skupiny. Na svém kontě má více než padesátku alb jako lídr, co-leader a sideman, v jeho portfoliu figurují osobnosti jako Jorge Rossy, Karl Ratzer, George Gruntz, Max Ionata, Luis Diego Bonilla, John Serry či Mario Schneeberger.
Se svými dlouholetými spoluhráči Georgem Riccim (barytonsax, basklarinet, klarinet) a Tilmanem Güntherem (piano) sestavil ansámbl, v němž hrají další renomovaní hudebníci, a to nejen ze švýcarské scény. Na albu „Seagull´s Serenade“, založeném na obdivu k epoše swingu, cool jazzu, be bopu a hard bopu, se tak podíleli ještě Marc Ullrich (trubka, křídlovka), Claudio Bergamin (trubka), Daniel Blanc (altsaxofon, flétna), Domenic Landolf (tenor a sopránsacofon, altová flétna), Patrick Joray (tenorsax, flétna), Lukas Briggen (trombón), Jãnis Jaunalksnis (bicí) a ve třech, respektive čtyřech skladbách pak barytonsaxofonistka Kira Linn a zpěvačka Song Yi Jeon.
Bohužel se moje očekávání čehosi nevšedního nesplnilo. Nemyslím tím, že jsem čekal cosi nového, žánrově svěžího, natožpak progresivního, ale tato padesátiminutová nahrávka se příliš utápí v předvídatelnosti, bez špetky neotřelého nápadu; nejsou to vyloženě klišé, to ne, ale přesto se tahle hudba jeví příliš tuctová, plytká, a tudíž zbytečná. A sólové chorusy to nezachrání!
Leckde jsou aktéři dokonce tak nekritičtí, že například skladba „The End Of A Bug Affair“ je navzdory stopáži 4:37 neúnosně dlouhá; po Blancově altsaxofonovém sólu zhruba v polovině se již jen zoufale opakuje. V úvodním tracku „The Seagull´s Serenade“, cooljazzově zabarvené, zpívá Song Yi Jeon jako muzikálová diva z ochotnického souboru. „Jazz People“ je balada s dominantním kontrabasem a křídlovkou (Ullrich), příliš nadýchaná, až je přízemní; tohle už je easy-listening jazz, kterým značná část jazzových lidí přímo opovrhuje! „Ramba Samba“ přímo evokuje znělku k Bakalářům; ten vokál je opravdu tak příšerný, že Sbor Lubomíra Pánka je proti tomu renesančním vokálním tělesem. A ještě se to táhne zcela nejihoamericky jako žvýkačka; sólo tenorsaxu (Landolf) to stačí vrátit aspoň trochu do moderního jazzu. Balada „Moons Ago“ je příliš zkřehlá útlým zpěvem, a pokus o vokalizování vyznívá až směšně. V „Coffee Cat“ zní ansámbl natolik kavárensky, že i odér padesátých let, kterým by měl být cool-jazz nasáklý, a to nezmiňuji noir náladu, je poněkud sterilní; alespoň že ta sóla jsou živější! Album pak uzavírá uspávající „piano trio“ verze titulní skladby…
A co se mi líbí? Tři skladby mne uspokojují. „Bird Stories“ v sobě v úvodu mísí impresionismus (umocněný flétnami) a cool-jazz, poté se to hardbopově rozjede, přičemž rytmika šlape a sazby jsou bigbandově šťavnaté a sóla sopránky (Landolf) a tenora (Joray) živoucí. V „Afternoon Song“ znějí dokonce groovy, má to odpich, sóla trubky (Bergamin) a tenorsaxu (Joray) mají říz. A „Lonely Owl“ sytí cooljazzově barevná bigbandová hustota s tepající rytmikou načichnutou latinou a svižný trombonový chorus (Briggen).
Dost málo na takovou sestavu výtečných jazzmanů…
