V závěru roku vydal label Hevhetia další pozoruhodné album. Po sólovém projektu Gabriely Vermelho „Rok ticha“ spatřila světlo hudebního světa eponymní nahrávka kvarteta s cizokrajně znějícím názvem FAHRZAVÖ. A svébytným způsobem zpracovává taktéž tradiční lidovou hudbu, v tomto případě ze vzdálených destinací Dálného východu.
Fahrzavö tvoří tři hráči na nejrůznější dechové nástroje a cimbalistka. Kristýna Farag (flétny, ney, perkuse, zpěv) se pohybuje v hájemství různách žánrů, včetně klasické hudby a improvizace. S loutnistou Marwanem Alsolaimanem interpretuje tradiční hudbu arabských zemí. Michala Hrubého (klarinety, flétna, koncovka, brumle, perkuse) jistě netřeba představovat (např. Romanovská/Tichý/Hrubý), stejně tak Zdeňka Závodného (Frisk, Pražský improvizační orchestr), který tu hraje na saxofony, kontraaltový klarinet, píšťalky a perkuse. Jana Vöröšová (cimbál, perkuse), absolventka studia skladby na pražské AMU a Koninklijk Conservatoire v Bruselu, se seznámila s nejmodernějšími kompozičními a zvukovými postupy; zároveň je výtečnou instrumentalistkou. Toto jedinečné uskupení na svých koncertech hraje hudbu vycházející z fúze lidové, jazzové a vážné hudby, ovlivněnou kupříkladu tzv. čínským barokem – skladbami jezuitských misionářů 17. století. Na čerstvém debutovém albu je tato zkušenost zúročena vrchovatě plus leccos navíc!
Když album s 11 skladbami posloucháte, máte vedle očividné instrumentální vyzrálosti a kongeniálního propojení aktérů pocit jakési klenutosti, spirituálního nádechu. Však se také nahrávalo v malebném, starodávném kostele svaté Markéty v dnes již zaniklé vísce Loukov poblíž Světlé nad Sázavou. Michal Hrubý zde ostatně v létě organizuje festiválek V Loukově u muziky; kolega Michal Sýkora odtud přinesl report z prvního ročníku.
Album otevírá dvojskladba „Vietnamese Song/Inde“; barvité unisono se postupně rozvrství, ještě více projasní, ve druhé části naopak zavládne temnota. Následující drobnost „Two Triangles“ je sycena hravými, cinkavými a cvrlikajícími zvuky, roztomile ozvláštněnými perkusivními fantaziemi. V „Osoto gari“ se mísí jímavost a ponor; posléze je tok intenzivně zahušťován, z něhož se nakonec díky klarinetu vyloupne pronikavá melodie. V „Moa Is Dancing“ to rytmicky víří (slapování), klape, tepe, pak prosakují tóny, dominují basklarinetové, poté se to naježeně vrství. Protipólem budiž výrazně lyrická drobnůstka „Nymph Milkmaid“ s cimbálem a křehkým ženským zpěvem, jenž vdechuje život veršům (v českém překladu) italského básníka Giambattisty Marino (1569-1625). Nechybí ani neidiomatická improvizace; skladba „Motivic Work“ je zhusta perkusivní, s prvky evokujícími musique concrète, „Sericymyia silentis“ (latinsky pestřenka tichá, hmyz připomínající vosu) je témbrově přemítavá, zkřehlá, zvrásněná. Cimbálově něžnou „High Rests In Low“ střídá intenzivně emotivní „Tua tua“ s minimalistickými plástvemi umocněnými barytonsaxofonem. „Shua shua“ mísí mužský vokální drone s perkusením, štěbetáním a cvrlikáním, jež se posléze zrytmizují. Nevšední, vskutku neobyčejné album uzavírá sugestivně jímavý track „That Day the Sun Was Setting In Complete Darkness“ s basovými témbry a sólovými chorusy basklarinetu, tenorsaxu a cimbálu…
Bezpochyby adept na album roku!
