Album „AKI“ sice na značce Heartcore Records vyšlo již před půlrokem, ale můj „vztah“ posluchače ke švýcarské zpěvačce LUCII CADOTSCH mne donutil s hodnocením posečkat, nechat jej uzrát.
Zvláště poté, kdy jsem ji slyšel na vlastní oči na festivalu Jazz Goes To Town. Tak nějak jsem doufal, že na albu „AKI“ bude Lucia Cadotsch znít jinak, než v repertoáru z desky „Speak Low II.“, který tam zazněl. To jest se švédskými instrumentalisty Otisem Sandsjö (tenorsax, klarinet) a Petterem Eldhem (kontrabas). Zatímco drtivá většina publicistů a posluchačů vyzdvihuje zpěvaččin zpěv oproštěný od emocí, mne bohužel neoslovuje. Kolega Michal Kratochvíl to ve svém reportu vyjádřil pregnantně:
Tato stylizace vokálu není nic pro mě a ani doprovod zbylých dvou členů se netrefil do vlnové délky mého přijímače pro daný večer. Hodina se zdála být dlouhou a jakákoliv energie z projevu kapely mě zcela míjela. Zřejmě byla vysílána až za první řadu, jelikož odezva zbylého publika byla více než nadšená, doprovázená vydatným výskáním a výkřiky bravo. Dokonce jsem i zaznamenal názor, že se jednalo o intonační porno… Naštěstí se nám všem nemůže líbit to samé a to je zcela v pořádku. Ne všechny hvězdy září pro všechny stejně.“
Ano, tahle hvězda pro mne bohužel slabě ligotá…
Ale naštěstí má štěstí na instrumentalisty. Obvzláště na „AKI“, kde excelují současné hvězdy britského jazzu: za klavírem a varhanami Kit Downes (Django Bates, Stan Sulzmann, Tom Challenger), za kontrabasem Phil Donkin (John Abercrombie, Chris Speed, Pablo Held…) a za bicími James Maddren (Tom Barford, Alex Hitchcock, Ant Law). Ve dvou skladbách pak hostuje šéf labelu Heartcore Records Kurt Rosenwinkel. Díky nim je s chutí co poslouchat!
Album otevírá dvouminutová svižnůstka „I Won´t“, již zdobí strhující klavírní patterny; zpěvačka se tu projevuje navíc živěji, tvárněji. To vypadá nadějně! Něco dramatičnosti skýtá její zpěv v následující „Bitter Long Lying Leisure“; zpívá hořce, ladí to k proměnlivé instrumentaci, kterou posiluje šťavnatá kytara. V „Brother II“ se křehký zpěv noří do hutných instrumentálních vyhrávek, v „Secades“ panuje taktéž napětí; mimochodem Downes tu exceluje i na varhany. Ale poté jakoby zpěvačka vystřílela veškerý prach výrazu, neboť dál již převládá unylost. Za proměnlivý výraz, a tudíž svěží chuť, díky němuž nepronikne do poslechu nuda a šeď, vděčíme výhradně instrumentalistům. Parádní klavírní sólo v „No Apology“, měkce melodická kytara v potemnělé „Medusa´s Champagne“, vroucí kontrabas v „Ballad of the Drowned Girl“; jímavě narativní zpěv tady nepovažuju opravdu za něco úžasného; vybavil jsem si Nico, jejíž pěvecký projev byl obdobný, a přesto uhranul! V „O One“ kralují varhany, v „Lily of the Nile“ pak nabluesovělé piano. Finále alba v podobě „Naked And Numb“ pak unylost zpěvačky potvrzuje s definitivní platností.
Mimochodem, mezi tracky jsou poměrně dlouhé pomlky, které jen napomohly onomu pocitu unylosti. Nejdelší pak před poslední skladbou. Jak příznačné!
