Saxofonista a skladatel z Los Angeles JOE SANTA MARIA se svým ansámblem vydal 3. listopadu futuristicko-sonickou autobiografii, vskutku odvážné a hluboce imaginativní album „Echo Deep“. Přináší vrcholnou podobu minimal-jazzu s hustou orchestrací a cyklickou výstavbou. Mimořádně působivá nahrávka vyšla na progresivním labelu Orenda Records trumpetisty Dana Rosenbooma, jenž zde také hraje.
Joe Santa Maria studoval hudbu gamelanů, a to i na Bali, také africké a indické rytmy. Původně hrál jen na altsaxofon, posléze arzenál rozšířil na flétnu, pikolu, klarinet a všechny druhy saxofonu užívané v jazzu. Na novince hraje ještě na el. klávesy. Vystupuje a nahrává též s rockovými kapelami (např. Airborne Toxic Event, Imagine Dragons či Vampire Weekend). Je členem několika tvůrčích jazzových souborů, včetně Joey Sellers Jazz Aggregation a The Lauren Baba Orchestra, v jeho portfoliu figurují i takové jazzové osobnosti jako Danilo Perez, James Moody, Jason Moran, JoeLaBarbera, Larry Koonse, Bill Holman či Ron King. Jeho předchozí dvě autorská post-bopová alba „The Illustrated Man“ (2012) a „Introspection“ (2014) byla ještě akustická, když v roce 2016 přišel z průlomovou nahrávkou „Creature“; zde již kypí fúze experimentálních dechů, improvizace a elektroniky. Novinka „Echo Deep“ tento amalgám přetavuje v transovní minimal-jazz par excellence! Ansámbl kromě lídra tvoří další hráč na všeliké dechové nástroje Andrew Conrad, trojice trumpetistů Dan Rosenboom, Brandon Sherman a Andrew Rowan, trombonisté Ryan Dragon a Julianne Gralle, hráčka na smyčcové nástroje Lauren Baba, bubeník Tim Carr a kontrabasista David Tranchina.
Bezmála devětatřicetiminutové album otevírá skladba „Apix Groob“, k níž autor poznamenává: „Vzpomínám v ní na období na střední škole, kdy jsem poslouchal Aphex Twin stejně pravidelně jako Johna Coltranea a Theloniouse Monka a zažil jsem mnoho vzrušujících hudebních výletů a raných životních lekcí.“ Hluboké témbry podplouvá minimalistický proud razantních figur, vybuchují bicí, vše graduje a zahušťuje se; v závěru dojde k rozvolnění, při němž posluchač může vydechnout. Následující „Soap Box“ je inspirován idylickým dětstvím v lesích a u jezer v Michiganu a poslechem smyčcové a lidové hudby ze Středozápadu ve veřejnoprávním rádiu. Proto je hudba lyricky barevná, cinematického ducha, se smyčci evokujícími klasiku, minimalistickými linkami zahuštěnými dechy a s finálovým zprůzračněním; evokuje mi to zčásti rané Art Zoyd. „Mad Max“ přináší notně brunátnou hudbu, jež může posluchače i zaskočit; drtivé bicí, ostrohranné vrstvy dechů, hutné, naléhavé, nekompromisní, dystopicky špiněné (za to může hostující JJ Byars se saxofonem ovlivněným bit crusherem), s proměnlivou dynamikou a výrazem. Dvouminutová perla „Pathways 1“ s flétnovými a pikolovými impresemi odkazuje na hudbu z Bali, ale hustotou zvuku dosahuje až varhanní velkoleposti. Oproti tomu „Pathways 2“ je inspirována Mozartovou hudbou; flétny tu znějí s kouzelnou mocí, přidají se hluboké žestě, aby pak niterný, opakující se melodický motiv podmalovaly svojí vznešeností varhany. V bohatě kolorované skladbě „Lullaby“ hostuje kytarista Max Kutner, který tak umocňuje vícevrstevnatost. A poté posluchače opět překvapí hutný tlak, který vyvíjí „Play Play“ s exaltovaným altsaxofonovým sólem lídra. „On the Water“ začíná sice soudobě znějícími smyčci, ale posléze se vynoří bujarost, bezmála dechovkové veselí a taneční rej; nechybí narativně melodická trubka a zahušťující směs syntezátorů a žesťů. Závěrečný track „Where´s Annie“ je inspirován hudbou Badalamentiho k Twin Peaks; po kontrabasovém antré se začnou přemítavě převalovat dechy, poté i smyčce, než se objeví další vrstva, minimalistická, evokující Nymana, ústící do lahodně vzletné, hymnické oslavy tvůrčí fantazie…
