GABRIELA VERMELHO, houslistka, violistka, hráčka na kvinton, zpěvačka, skladatelka a hudební experimentátrorka napříč žánry, vydala díky labelu Hevhetia třetí sólové album. Dostalo titul „Rok ticha“ a obsahuje hudbu k tanečnímu představení Maruška a k filmu Bandité pro baladu. Hudbu inspirovanou vesměs folklórem…
Gabriela Vermelho je vpravdě renesanční hudebnicí; od působení ve smyčcovém kvartetu Gadrew Way přes art-rockovou kapelu Maraca a multižánrovou GaRe až po sólové projekty a spolupráce s předními umělci současné hudební generace. Je stálou hostující zpěvačkou skupiny Escualo Quintet, věnující se interpretaci argentinského tanga. Je též herečkou; v roce 2005 obdržela divadelní cenu Alfreda Radoka za roli čarodějky Evy v Baladě pro banditu v divadle Husa na provázku. Toto vše pak zúročila na svém novém albu „Rok ticha“.
Název alba odkazuje na covidový rok, kdy se rodil aktuální repertoár. „Vše se jakoby zastavilo, pro mne to však bylo období klidu a zastavení se, nejen zvenčí, ale hlavně sama v sobě, a měla jsem to štěstí, že jsem stále mohla dělat práci, kterou miluji nadevše a tou je hudba,“ uvedla autorka. Začala komponovat hudbu a psát texty pro tanečně-divadelní představení Maruška (režie Martin Dvořák) o životě Marie Kudeříkové, představitelce komunistického protifašistického odboje, jež byla ve 22 letech na Pankráci sťata. (Komunisté nám ji zprotivili, po převratu byla neprávem zapomenuta.) A opět začala spolupracovat s režisérem Vladimírem Morávkem na „předělávce“ legendární Balady pro banditu pod filmovým titulem Bandité pro baladu. „Vladimír Morávek mne oslovil ke zcela novému zhudebnění textů Milana Uhdeho, složených pro původní a legendární představení provázkovské Balady pro Banditu. Bylo pro mě velkou výzvou pracovat se známými texty bez Štedroňovy hudby. Ale nakonec mi byla i ta až intimní známost skvělým průvodcem při komponování úplně nové hudby, která dává Uhdeho textům trochu odlišný kontext,“ dodává Vermelho.
Oba hudební projekty se navýsost doplňují; jejich společným jmenovatelem je nejen originální interpretační styl zpěvačky a instrumentalistky, ale určující inspirace folklórem; především pak lidovými písněmi z Moravy a Slovenska. Interpretka si tu vystačila sama; zpívá a hraje na rozličné nástroje jako kvinton (druh violy), el.kytara, housle, violoncello, bicí, quitalele (něco mezi kytarou a ukulele), sklenice, kravské zvonce, lyra či zvonkohra. Často jsou zpěv, vokál i nástroje, především pak strunné, vrstveny na sebe v souzvucích i vzrušujícím kontrapunktu. Výtečnou práci odevzdali poté zvukoví mistři Petr Vavřík a Ivo Viktorin (Studio V, Zlín) v Marušce a Alexej Charvát (Amplion Records) v Bandité pro baladu.
Téměř čtyřiačtyřicetiminutové album drží pohromadě, obsah není v žádném případě roztříštěný, jak by se dalo i očekávat. Navíc mají tracky zhuštěnou stopáž, zvláště v případě Banditů, čímž vyniká neobyčejná naléhavost hudby Vermelho. Album jednoduše nemá slabin. Není v něm nic zbytečného, něco navíc či cokoli nelogického, vyumělkovaného. Dlouho jsem neslyšel tak silný, emocemi překypující neofolklór. S pozoruhodným vokálním rozsahem, přesvědčivým ve všech polohách a hlavně uvěřitelným, a s natolik fungující fúzí tradiční a experimentální hudby. Nejsilnější místa? V první části Maruška, obsahující deset tracků, je to bezpochyby instrumentálka „Tíseň“ s noisovou kytarou, „Studzená rosenka“ s tesknotou zpěvu a smyčců, instrumentální svižnůstka s hutným vokálem „Tango pro Marii“, hluboce ponorná „Sloboděnka moja“ se znásobeným vokálem a narockovělým výrazem, „Dobre mi je, dobre“ se střetem folklórního zpěvu se soulovým nádechem a smyčcového minimalismu, „Ľubosť, bože, ľubosť“ prodchnutá bolestí, litanická polorecitace úryvků z dopisů Kudeříkové z vězení „Odchod na smrt“ a závěrečný „Epilog“ s ambientními a minimalistickými prvky a vokální polyfonií.
Ve druhé části Banditi pro baladu tvoří deset tracků jakousi minimalistickou litanii. Její páteří je ikonická píseň „Zabili“, která je tu ve třech podobách, především vokálních. Minimalistický základ je až nymanovský („Chodí horou“, „Milá moje, milá“), někde je až šamansky rytmický („Ach bože, prebože“), minimalismus proniká dokonce i v elektroakustickém hávu (závěrečná bolestně funerální modlitba „Hešu, hešu“). Ale to je jen z mojí strany značně zjednodušující uchopení. Vlastně přiznání, že moje slovní zásoba a recenzentská schopnost nejsou s to čtenáři dostatečně přiblížit tak výjimečné album…
