Polská vokalistka NATALIA KORDIAK natočila letos druhé album; zove se „Ytinamuh“ (čili pozpátku „Humanity“) a vyšlo u pozoruhodného vydavatelství FSR, čili Fundacja Słuchaj Records. To bylo mimochodem letos oceněno prestižním časopisem The New York City Jazz Record jako „Label of the Year“, a to vedle takových značek jako Clean Feed, ECM, RogueArt či Tzadik…
Natalia Kordiak patří k nejslibnějším vokalistkám nejen na polské, ale i evropské jazzové scéně. Debutové album „Bajka“ vyšlo před čtyřmi lety díky východoslovenskému labelu Hevhetia; již tehdy jsem notně zpozorněl při jeho recenzování. Od té doby Kordiak urazila pořádný kus cesty; byl jsem opakovaně svědkem jejích vokálních výkonů při sejšnech v rámci přehlídky Voicingers, sledoval jsem na Facebooku její letošní pobyt v Indii… a pak se objevilo tohle album. A mně (lidově řečeno) spadla čelist. Zvolila si radikálně experimentální tvář; odmítá jakoukoli míru líbivosti a znovuobjevuje přirozeně syrový lidský hlas, jenž neklouže po povrchu, ale zařezává se, zavrtává, drásá a proniká jazzovou materií. A přestože vokalistka používá také živou elektroniku, nijak to lidský rozměr neumenšuje; jde o nemilosrdnou konfrontaci s industriálním prostředím, kterým se ale nenechá pohltit.
Nové album „Ytinamuh“ (Humanity) nahrála se svým osvědčeným kvintetem ve složení: Przemysław Chmiel (tenor a sopránsaxofon), Mateusz Kołakowski (piano), Alan Wykpisz (kontrabas, baskytara) a Grzegorz Pałka (bicí). Obsahem nahrávky je 12 na sebe navazujících tracků, rozdělených na šest pouze očíslovaných „Improvisation“ a šest očíslovaných „Part“, ovšem s různými názvy. Kordiak také recituje. Zazní úryvek z románu The Fountainhead od rusko-americké autorky Ayn Rand z roku 1943 (u nás vyšel v roce 2000 pod názvem Zdroj) o neústupnosti mladého architekta tváří v tvář konvencím (v polském překladu). Také ukázka z knihy esejů Vnímavý vypravěč polské nobelistky Olgy Tokarczuk a Szczeliny istnienia polské filozofky Jolanty Brach-Czainy (u nás vyšlo v roce 2020 jako Škvíry existence). To vše zazní v úvodním tracku „Improvisation I.“, v níž je recitace dokonce vrstvena a poté elektronicky špiněna do zprvu neidiomatické improvizace instrumentalistů a posléze neo-bopového toku, a v v lyrickém „Part II. Nature“ s prvky musique concrète.
Kordiak také zpívá. V „Part I. Mirror“ po hlasové změti interpretuje báseň Sylvie Plathové, poté její scat umocňuje freejazzové výrazivo s výtečným saxofonovým sólem. Závěr alba pak náleží lyrickému i syrově emotivnímu zpěvu bez póz, při němž vdechuje vlastnímu textu uvěřitelnost – „Part IV. Epilog“ je vskutku mistrně vystavěná skladba, která od perlivě lyrické písně doputuje strhujícím způsobem, a to prostřednictvím litanického opakování výrazného melodického motivu, k erupci bláznivého free jazzu!
Album je doslova napěchované neobvyklým výrazivem, projevujícím se třeba chrlením klavírních tónů („Improvisation II.), ambientním spodkem se saxofonovým chorusem lloydovské síly („Improvisation III.“), křehkou elektronikou i niterným vokálem, jež pak navztekaně zbrunátní a v závěru vše spočine v prosvětlené melodii nesené vokálem a saxem („Part III. Can You Hear Me?“) či minimalistickým proudem s freejazzově rozparáděným klavírním sólem („Improvisation IV.“). V „Part IV. Aria“ se snoubí klasické piano se sakrálně zabarveným zpěvem, místy ale výrazově, a to ve vysoké poloze, ulítlým. V „Improvisation V.“ běsní v duu tenorsax a bicí, v „Part V. The Universe“ se do hutné jízdy zařezávají sopránsax a živoucí hlas, v „Improvisation VI.“ vybuchuje brutálně elektronika a vokál, aby pak přece jenom zvítězilo zvukové pročištění a lyrický i emotivní dialog, snad dokonce pře saxofonu a hlasu, ale bez špetky hysterie.
Neváhám napsat, že Natalia Kordiak navázala na to nejlepší od legendární Urszuly Dudziak, aniž by k tomu potřebovala elektronickou modulaci hlasu! A to je navýsost obdivuhodné…
