V říjnu 2017 se sešli tři výjimeční hudebníci, včetně legendy z druhé strany Atlantiku, v Underground Clubu ve švédském městě Lund. Odehráli navýsost spontánní koncert před nadšeným publikem. Ze záznamu tak vzniklo album „Spirit“, jež v podobě digitální, CD a LP vydal téměř přesně po šesti letech label SFÄR. Ono trio tvoří legendární americký altsaxofonista OLIVER LAKE a hvězdy švédského jazzu, klavírista MATHIAS LANDÆUS a bubeník KRESTEN OSGOOD…
Oliver Lake během půlstoletí kariéry spoluzaložil slavný World Saxophone Quartet a hrál snad s každým, kdo něco v jazzu znamená; kromě toho spolupracoval kupříkladu s Björk, Lou Reedem či Brooklyn Philharmonic. Vydal také dvě knihy poezie a je znám i jako výtvarník. Mathias Landæus získal v devadesátých letech ostruhy hraním v New Yorku, než se vrátil do Švédska, kde se etabloval jako jeden z nejvyhledávanějších klavíristů. Od svého debutu v roce 1996 vydal dvacítku alb. Jeho tvorba sahá od jazzu a volné improvizace až k elektronické hudbě. Kresten Osgood je plodným multiinstrumentalistou (nejvíc známý je ale jako bubeník) s více než stovkou alb na svém kontě, na nichž figurují taková jména jako např. Lee Scratch Perry, Yusef Lateef, Sam Rivers a Dr.Lonnie Smith. Žije střídavě v Evropě a v New Yorku.
Společně zahráli výběr z Lakeových skladeb. Všechny (jsou čtyři) propojuje odvážně a objevně pojatý free jazz, sycený nejen geniálně uchopeným chaosem, ale především bluesovým feelingem a rozlámaným swingem. Průzkumy textur i struktur při spontánních improvizacích jsou navíc zabarveny lidskými hlasy, preparovaným klavírem, zobcovou flétnou a pískáním. „Pamatuju si, jak z nás hudba tryskala snadno a naprosto svobodně,“ vzpomíná Osgood.
Byť „pouze“ osmatřicetiminutové, ale opravdu výživné album otevírá titulní skladba „Spirit“, rozmáchnutá do bezmála devatenácti minut stopáže. Lake v nich v úvodu recituje vlastní verše, aby se posléze trio vypjalo k naléhavému freejazzovému brunátnění. To však není bezduché, je neustále zmírňováno sugestivním zvolněním; tu minimalistickým při použití kalimby a preparovaných tónů klavíru, onde blues či mysteriózním ztišením se zobcovou flétnou. Navazující „Is It Allright“ představuje vzdouvající se freejazzový tok, ochucený notně perkusivními zvuky klavíru a bicích. Následuje „Aztec“, zprvu líná, bluesově procítěná balada s melodickým saxem a perlivým klavírem. Ovšem pak do impresí vtrhnou emoce a dramatičnost a především sax se rozběsní. Nabluesovělá je i následující, závěrečná skladba „Bonu“, prodchnutá podobně silným nosným motivem jako je ten z Coltraneovy „Love Supreme“. I tady se ale trio náležitě freejazzově rozparádí. Tentokrát proud ústí do hymnické oslavy jazzové hudby jako takové a finále je poté ve znamení nádherně rozkvetlé lyriky.
