V říjnu spatřilo světlo jazzového světla nové, v pořadí čtvrté album pozoruhodného švýcarského kvinteta BLAER. Dostalo příznačný titul „Pure“ a vyšlo u labelu Ronin Rhythm Records.
Předešlé album „Yellow“ jsem tu již recenzoval a byl jsem jím nadšen. Blaer, kterou v roce 2012 založila skladatelka a klavíristka Maja Nydegger, jsem tehdy označil za kapelu, jež posluchače dokáže okouzlit, omámit, zklidnit, otevřít mu mysl a vyhnat vše zlé a ošklivé. Nejinak je tomu v případě novinky. A to se ještě kapelnice stačila blýsknout se souborem AKKU Quintet.
Hudba je to vskutku čistá, ponořená do klidu, unášená až kamsi do ráje; kapela dosáhla vpravdě až křišťálově čistého tvaru syceného nadmíru vytříbeným minimal-jazzem. S ještě větším citem, vhledem a originalitou rozvinula svoji lahodnou fúzi komorního jazzu, ambientu, minimalismu a cinematické hudby. Klavíristka a autorka veškerého repertoáru Maja Nydegger je obklopena muzikanty, s nimiž je kongeniálně propojena do neobyčejného hudebního organismu; jsou jimi basklarinetista Nils Fischer, tenorsaxofonista Claudio von Arx, kontrabasista a elektronik Simon Iten a bubeník Philippe Ducommun.
Třiačtyřicetiminutové album představuje provzdušněný monolit tvořený pěti zbytečně neprotahovanými, tudíž umně vystavěnými skladbami střední stopáže, a tří miniatur. Ty se jmenují „Gold“ a jsou příslušně očíslovány 1-3. První dvě sytí výrazný kontrast mezi křehkým klavírem a zvukovou neukotveností, třetí, závěrečná, je již akusticky čistá. Jsou něčím jako návody k poslechu regulérních skladeb, jimiž se jakoby prosmýkají. Ty jsou tvořeny klavírními ostinaty, proměnlivou dynamikou, jemnými témbry dechových nástrojů, nosnými a bezezbytku vytěženými melodickými motivy v podobě opakujících se patternů. To je základ hudby kvinteta Blaer. Skladby jsou víceméně vystavěny obdobně, ale pokaždé mně učarují a mám chuť poslouchat je stále dokola.
Album otevírá „Hover“ a kvineto se tu doopravdy vznáší. Buduje tu atmosféru, která se místy blíží Badalamentiho hudbě k Twin Peaks. V závěru získá i na naléhavosti. Titulní „Pure“ v jednom toku mísí vzrušení, křehkost, zvukové rozklížení i dronové zahuštění. Ve skladbě „Lotus“ se pojí nepravidelně rytmizovaný motiv, nymanovské klavírní sólo, zahušťovaný a gradovaný rytmický proud, nad nímž se klene melodicky a témbrově jímavý motiv. V „Decay“ se hudební tok rozkládá tu do basklarinetové melancholie, kontrabasového hlazení a saxofonového chvění, onde do neurvalého houstnutí a klavírního chrlení. „Utopia“, nejrozměrnější skladba (10:37), je v první části protkána jemnou elektronikou, klavírními ostinaty i vrstvenými akordy a vlídností dechů; pak rytmus zesílí, zahustí a narovná, přičemž se rozproudí bystřina pěti živoucích hlasů…
