JAN BĚŤÁK, houslista, kytarista a zpěvák někdejší kapely Bezobratři, oceněné v roce 2010 Andělem v kategorii world music, nahrál debutové sólové album. Zove se „Napodobování písma“ a vydal ho Galén. Běťák se na něm představil jako písničkář. Vesměs folkovou chuť čtrnácti autorských písní koření jedenáctka hostujících muzikantů jazzem, blues a šansonem.
„Zrodil se písňový básník, a ne ledajaký. Pro mne je toto CD objevem roku,“ napsal k Běťákovu albu Jiří Plocek, který ho již pokřtil v Brně a Ostravě. Nyní se chystá do Prahy; třetí křest proběhne 7. 12. v kavárně Potrvá za účasti trojice nejvýraznějších hostů z alba – akordeonistky Žanety Vítové, trumpetisty Jana Přibila a kontrabasisty Tomáše Spiříka.
Běťákovy písně jsou prosyceny neotřelou imaginací a osobními prožitky. Autor k tomu říká: „Vznik písní reflektuje zejména přelomové životní období, spojené se založením rodiny, odchodem z města na venkovskou samotu a také s postupně probíhající deziluzí z představ a přesvědčení, které si o sobě i o světě během svého života vytváříme. Věřím, že poetické vyjádření umožňuje člověku sdílet nejen to, co si uvědomuje nebo na co přichází, ale i to, co třeba jenom intuitivně tuší nebo prožívá na emoční úrovni. Píseň se pro mě stala nástrojem, formou, která vyhovuje mému naturelu a umožňuje mi, stále trochu tajemným způsobem, dotknout se alespoň občas toho, s čím v dnešním světě všichni snadno ztrácíme kontakt.“
Album je díky hostům zvukově barevné. Jen s doprovodem kytary tu jsou vlastně pouze tři písně (úvodní „Houština“, dále „Řeka“ a „Konec představení“), v nichž se písničkář blíží výrazu Vladimíra Veita, zakládajícího člena legendárního sdružení Šafrán. Poetika je podobná, méně civilní, avšak v případě Běťáka ještě obrazotvornější – „…beránek bloud zapálil stráň/srdce jak v máselnici tlumeně ti tluče/dokud je živé je třeba ho kout…“ či „…sklenice stojí plná/a za ní zeje prázdno…“.
Vícevýznamová poetika vládne celé písničkové kolekci. A když se přidají další nástroje, stanou se doslova čarovnými. A mámivými. Můžete si ty písně pouštět znovu a znovu, a pokaždé objevíte další narativní či obrazovou vrstvu, obohacenou instrumentálními živinami. V „Bojím se bojím“ („…trochu si vypili/a teď jsou v ráži/tak vedou řeči/o kuráži…“) rozkvétá elektronika (Petr Fučík), „Oheň na zahradě“ („…někdo sám u stolu/rád si v klidu pojí/někoho lišky/nenechají na pokoji…“) zapaluje navíc svižný a naléhavě razantní doprovod kontrabasu (Tomáš Spiřík) a perkusí (Vojtěch Šmíd), píseň „Ještě je tma“ celou zpívá Beata Bocek za Běťákova doprovodu (kytara, housle) a zvukového kouzlení handpanu Ladislava Šišky. V notně najazzlé písni „Návrat“ válí klavírní trio ve složení Andrej Hrubčo – klavír, Tomáš Spiřík – kontrabas a Tomáš Zelený – bicí, včetně skvělých sól. V „Mobile“ se dokonce pozoruhodným způsobem pojí lyricky křehký zpěv písničkáře s výrazivem musique concrète!
A pak je tu šest písní, jež považuji za vrchol nejen tohoto alba, ale současného písničkářství vůbec. Ve dvou zní nádherný akordeon (a také melodika) Žanety Vítové a kontrabas Jaroslava Marečka. „Sestra“ se odvíjí z minimalistického podloží a píseň s tragickým podtextem zpívá s autorem Beata Bocek („…že i v nebeském tichu/pád následuje pýchu…“), „Otčina“ se stává díky akordeonu sugestivním šansonem („…a vozka sčítá škodnou/a násobí se viny/a všechny cesty vedou zpátky/do otčiny…“); sólový chorus akordeonu zde nabývá až varhanní síly! Podobně strhujícím účinkem disponuje trubka Jana Přibila, a to dokonce ve třech písních. „Píseň kruhu“ je protkána jejím jemným, křehkým předivem. V jímavé drobnokresbě titulní „Napodobování písma“ zní davisovsky, čímž umocňuje melancholickou náladu a boj s pomíjivostí („…pojďme se raději/na chvíli bavit o naději/třeba se něco změní/třeba se něco změní…“). „Zbytky od večeře“ jsou smutně najazzlé a vrcholí sólem („…hladový nasytí se/a vyhladoví sytý…“). Album uzavírá „Lapač na sny“, jehož křehkou jímavost znásobuje harmonium Jaroslava Svobody („…po jídle hosté/umyjí si úsměv…“).
Letos vyšla řada skvostných alb písničkářů (Petr Linhart, Nikl/Kyšperský, Marie Puttnerová, Alen, Jana Vébrová, Pavel Čadek) a „Napodobování písma“ Jana Běťáka patří bezpochyby k nim. A je až nahoře…
