Francouzsko-řecká harfistka, improvizátorka a skladatelka CLIO K vydala 17. října druhé album, a to na aténské značce ANKH Productions. Zove se poeticky „Jasmine In November“ a najdete na něm sedm autorských skladeb a tři jazzové standardy.
Clio K (celým jménem Clio Karabelias) se narodila v Paříži řeckým rodičům. Studovala u Elisabeth Valetti a Helene Breshand, tedy klasických hráček na harfu, jež byly ale průkopnicemi moderní hry a improvizace. Zatímco studovala etnomuzikologii na Sorbonně, učila se hrát na drnkací strunný nástroj saz u tureckého mistra Talipa Ozkana. Strávila poté šest let v Indii, kde se věnovala studiu indických melodických a rytmických systémů a intenzivně hrála s tamními muzikanty. Tyto svoje zkušenosti, znalosti a dovednosti propojila s modernější estetikou počínaje Debussym a konče Alice Coltrane. Tu miluje obvzláště; stejně jako ona věří, že hudebník je vizionář a léčitel. Proto se také harfové improvizace staly součástí jejích sezení jógy a alternativních terapií; je mimochodem učitelkou jógy v linii Satchidananda. Debutové album jedinečného spojení jazzu, potažmo free jazzu, s klasickou, orientální a indickou hudbou se pod titulem „Ariadne“ objevilo v roce 2015 v nezávislé produkci na značce InRealTime Records.
Na novince „Jasmine In November“ se opět setkává Východ se Západem, tentokrát za účasti trojice talentovaných instrumentalistů a dvou zpěvaček. Osobitý zvuk pedálové harfy plný vzrušujících impresí tak doplňují bicí a perkuse Nikose Sidirokastritise, flétna slovutného Magica Malika z Francie, flétna ney Harrise Lambrakise a nádherné ženské hlasy Vassiliki Konstantellou a Liny Rodopoulou. „Je to řecká hudba, protože je v ní veškerá naše modernost i tradice,“ vyjádřila se Clio K. „Odolnost květu jasmínu kvetoucího pod chladným zimním sluncem je pomyslnou nití, která všechny skladby propojuje. Je to o odolnosti v umění a v životě. Je to akustická cesta s uklidňujícími, i když ne tak obvyklými zvuky, a doufám, že některé z mých skladeb poskytnou posluchači pocit svobody a úniku. Moc to všichni potřebujeme.“
Trojice převzatých standardů je uchopena svébytně; protagonisté se snažili vyhnout popisnosti a vtiskli coververzím slavných jazzových fláků neotřelou tvář. „My Funny Valentine“ je dramatičtější, naléhavá, s bezmála mysteriózní náladou; líbí se mi také emotivní hlas zpěvačky Konstantellou. „Take Five“ zdobí sóla harfy a Malikovy flétny; střední část je rozvolněná, bez legendárního sóla na bicí. Jobimova „Corcovado“ doslova rozkvetla něhou a zpěvem Konstantellou, jíž nechybí mázdry tiché touhy.
Z autorských skladeb musím zmínit jímavou „Invisible Lover“ s orientální příchutí, umocněnou flétnou ney, a především skvostnou „Clouds In Between Us“, inspirovanou básní súfijského barda Rumiho – „Pozdě, sám na své lodi,/nikde žádné světlo a žádná země,/oblaka hustá./Snažím se zůstat/těsně nad hladinou, ale už jsem pod ní/ a žiju v oceánu.“ Nádherná hudební poetika, teskná flétna ney, tympány, také dramatické vznětí, naléhavost, v závěru skvostné sólo harfistky. Na albu nechybí ani šťavnatá směs jazzu a klasiky, dialog harfy se štěbetající a rozezpívanou flétnou skrze dvojí improvizaci v sedmiminutové skladbě „Blue Bird“, spojení cool jazzu s Debussym a indickou hudbou v kompozici „She“ a v závěrečných šesti minutách titulní skladby„Jasmine In November“, jež vznikla cele improvizací, probleskuje v křehlých pasážích impresionismus a v dynamičtějších, až eruptivních Alice Coltrane; Clio K ve vášnivé hře vykřesává tóny až rockově řízné…
Díky za každé harfové album v jazzu!
