Neexistuje snad jediný kytarista na světě, který by nesáhnul po nějaké té písničce Beatles, a nepokoušel jí tak vdechnout něco ze sebe. Nebo „jen“ tak vzdát hold kapele, která se již stala neodmyslitelně součástí kolektivní paměti lidstva. Někdo se ale také chtěl pouze „svézt“ na její popularitě. Rozhodně to ale není případ MILANA BÁTORA. Ten si vybral osmnáct písní Beatles, jež pro sólovou kytaru upravil proslulý italský virtuóz Mario Gangi, a nahrál je ve studiu S1 Českého rohlasu Ostrava. Zrodilo se tak album „I Beatles“. To vydal 29. září ve vlastní režii na vinylu (LP) přes Ragtime Records; digitální distribuci má na starosti Supraphon.
Dlužno podotknout, že Mario Gangi bohužel před smrtí již nestačil svoje transkripce písní Beatles nahrát. Naštěstí jeho dcera Susanna Gangi dala Bátorovi důvěru a vyjádřila naději, že nahrát takové album má smysl. „Jeho aranžmá respektuje melodie nesmrtelných songů,“ říká ke Gangiho úpravám interpret Bátor, „ale přidává jim jazzový nádech a typicky italskou zpěvnost, což byla obrovská výzva.“ Navázal tak na své první album „Works For Solo Guitar“, na němž v roce 2020 přinesl Gangiho tvorbu do českého kontextu vůbec poprvé. Aktuální nahrávka na vinylu dostala originální grafickou tvář díky výtvarníkovi Jurovi Bosákovi včetně ilustrací ke každé písni a faktografie k nim (leckdy objevné), a samozřejmě Bátorovy reflexe, jež posluchačům otevírají nejen uši, ale hlavně srdce.
Každá kytarová úprava písně liverpoolských Brouků má tu svoji tvář. Nepodobají se sobě jako vejce vejci, byť zní pouze akustická kytara. Všechny jsou plné světla a víry, že dokáží přinejmenším zpříjemnit čas nostalgií po časech, kdy znamenaly naději pro dvě generace. Melodický potenciál Bátor využil beze zbytku, aniž by musel zbytečně exhibovat a dělat z písní „víc“, než jsou. Třeba „All My Loving“ je baladická, „And I Love Her“ uvěřitelně posmutnělá, „Baby´s in Black“ zní až viktoriánsky, „Can´t Buy Me Love“ je sycena zprvu ragtimem, posléze skifflem, „From a Window“ a „This Boy“ znějí jako typicky britská folkovka, zatímco „Girl“ skoro renesančně, „Hey Jude“ je jazzově rozmáchlá, „Honey Pie“ vzdává hold roztančeným dvacátým letům, v „Let It Be“ je naděje i vzdor, v „Michelle“ jsou mistrně odstíněny milostné emoce, „Norwegian Wood“ doslova jiskří, „Penny Lane“ bezstarostně swinguje, „Yesterday“ je zpěvně vzletná, najazzle voňavá…
Možná mne teď jazzofilové budou chtít ukamenovat, ale Bátorovo album mne oslovilo víc, než podobné nahrávky Ala DiMeoly.
Uff, a je to venku!
