Nedávno vyšla alba dvou souborů, jež představují to nejlepší, co může v Evropě nabídnout současný minimalistický jazz. Pro našince existují především Portico Quartet, GoGo Penguin či Monoglot, ale z Británie a Švýcarska pocházejí také Get the Blessing (vzpomíná si někdo na jejich koncert v pražském Jazz Docku v rámci ČRo Jazz Fest 2018?) a AKKU Quintet. A zasluhují minimálně stejnou pozornost!
Dne 8. září vyšlo na značce Morpheus Records jako CD i LP páté studiové album švýcarského uskupení kolem bubeníka a skladatele Manuela Pasquinelliho AKKU Quintet. Zove se „Kinema“. Kvinteto se zrodilo v roce 2011 a je považováno za vizionáře na poli progresivního švýcarského jazzu. Soustavně posouvá hranice a zkoumá neprobádaná zvuková území. Vskutku hypnotickou studiovou novinku nahrála kapela již v ustálené sestavě. Kromě lídra a autora veškerého repertoáru Pasquinelliho tu figurují klávesistka Maja Nydegger, již znáte z výtečného kvinteta Blaer, saxofonista Michael Gilsenan, kytarista Markus Ischer a baskytarista Andi Schnellmann. V jejich společné hudbě najdeme vzrušující směs minimalistického jazzu s post-punkovým nádechem; repetetivní figury, polyrytmy, postupy připomínající elektronickou hudbu vznikaly během tří dnů, v nichž skupina sloučila složité komponované základy s odvážnou, napětím živenou improvizací. Silně zkreslená kytara, naježené, občas lehce atonální melodie, hutné groovy bicích, bohaté, částečně syntetické témbry až na hranici kýče, to vše vytváří neobyčejné napětí.
Osmatřicetiminutové album otevírá více než třináctiminutový opus „Zephyr“. Potemnělý, nabývající na naléhavosti, s mírně, přesto sugestivně proměnlivým tokem, houstnoucí, s výborným saxofonovým sólem, v závěru tepavý, s psychedelickou příchutí. Titulní „Kinema“ na ploše více než osmi minut buduje cinematický obraz jako od Badalamentiho, s jaznozřivě výrazným tématem, znepokojivě hlukovou kytarou, mistrným budováním nálady a gradací. Skladba „Ink“ je rozdělena do tří částí; úvodní je ve znamení najazzlého ambientu, druhá (nejdelší – 7:21) v sobě snoubí minimalismus, industriál, noise a strhující polyrytmické předivo, závěr patří zvrásněnému proudu s ambientními vlnami, jež se vzdouvají až k noise, s vršeným kytarovým sólem. Album uzavírá „Morph“ se zvukovým koktejlem, jehož přísadami jsou elektroakustické zvuky, rozsekaný rytmus a melodický part saxofonu.
Ačkoli předchozí deska švýcarské party je vynikající, sedmé album bristolské kapely Get The Blessing ji přece jenom o kousek převyšuje. Na novinku, jež sice vyšla 20. října v režii kapely (značka All Is Yes Records odkazuje na její debut „All Is Yes“ z roku 2008), ale v péči renomovaného vydavatelství CANDID Records, jsme si museli počkat plných pět let. Původně kvarteto, založené v roce 1999, vytvářelo vždy jedinečnou hudbu vymykající se jakékoli známé klasifikaci. Mimochodem již výše zmíněný debut „All Is Yes“ zvítězil v BBC Jazz Award coby Best Album 2008! Navzdory neobyčejně kreativní a svobodné hudbě neztratili aktéři ze zřetele hutné melodie, nakažlivé beaty, vášnivou kolektivní spontaneitu a vtip. Nynější sestavu tvoří Jim Barr (baskytara, loopy, hluky), Clive Deamer (bicí zn. Gretsch, které jsou považovány v tomto hudební ranku za nejlepší), oba známí z kapely Portishead, trumpetista Pete Judge (také piano, viola, loopy i hluky), kterého znáte jako sólového klavíristu, saxofonista Jake McMurchie (a obstarává také další zdroje zvuku), známého tady z kvinteta Sefrial, a kytarista Adrian Utley.
Kromě minimalismu, ambientu, rocku a trip hopu pracuje kapela s odkazem Ornetta Colemana; už proto, že její název je odvozen z titulu rané Colemanovy skladby („The Blessing“). Tato příchuť činí ze směsi neskutečnou lahůdku!
CD i LP na ploše 41 minut obsahuje devět autorských skladeb. Úvodní „Oscillation Ochre“ (7:25) hustou minimalistickou linkou dosahuje až rockového tahu, nechybí nádech psychedelie, melodické a témbrové bohatství, kvílivá trubka, freejazzové piano a dronový závěr. „Heavy Water (French Grey)“ okouzlí témbrovými ostinaty, rytmickými výhřezy, lyrikou dechů a lkající trubkou. V „São Pedro Gold“ ponorné, přitom prosluněné a povznášející melodické téma umocňují zvukové zvláštnůstky (jako třeba sirény, ale nikoli drásavé) a hladivý tenorsax. Následující „Ambient Black“ (nejrozměrnější track alba – 9:40) jde do ambientní hloubky s neobyčejnou sugestivitou; náladotvorbu pak pohltí agrese elektroniky. To je výčet těch nejsilnějších skladeb, přičemž je ale celé album skvělé. Vrcholí kompozicí „Temperate Red“ s antré seversky melancholické trubky, minimalistickými hlasy ostatních nástrojů a s kytarovými barvami jako z Twin Peaks; v závěru vše rytmicky zhutní, vyrojí se cosi jako polyminimalismus a sólový chorus trubky. Maně mne napadlo: Jak by dnes vlastně hrál Miles Davis? Třeba takhle? Je to možné…
