Kontrabasista ETHAN COHN a trumpetista SEBASTIÁN GRESCHUK, oba světoběžníci, sestavili mezinárodní okteto ENSEMBLE INFINITY. To v červnu na americké značce ears & eyes Records vydalo eponymní debut.
Projekt Ensemble Infinity autorsky zásobují oba lídři. Jde o zajímavé osobnosti světové hudební scény napříč žánry. Ethan Cohn, rodilý Newyorčan, studoval jazzovou hru např. u Chrise McCanna a Johna Hollenbecka. Poté působil v Montrealu jako lídr psychedelické jazzrockové kapely The Plastic Waste Band. V roce 2020 se přestěhoval do Švýcarska, kde soukromě studoval u Larryho Grenadiera. Posléze se vrátil do New Yorku, kde se ponořil do studia elektroakustické hudby jako asistent Levyho Lorenza. Jazzovou hru a improvizaci prohluboval jako soukromý žák Reida Andersona, Davea Douglase, Bustera Williamse a Drewa Gresse. Sebastián Greschuk, který na albu hraje také na křídlovku a ventilový pozoun, je původem Argentinec. Studoval ale v Basileji a pak se jeho pedagogy stali průběžně Guillermo Klein, Ambrose Akinmusire, Larry Grenadier, Mark Turner a Alex Sipiagin. Spolupracoval např. se Seamusem Blakem.
Těleso tvoří mladí hudebníci z Evropy i Ameriky. Dalšími členy jsou ruská vokalistka Tatiana Nova, která nyní žije v Německu, ukrajinský dechař Yakiv Tsvietinskyi (trubka, křídlovka, trombon), britský altsaxofonista Joshua Schofield, katalánský saxofonista (tenor a sopránka) Gianni Gagliardi, italský pianista Lorenzo Vitolo a maďarský bubeník Áron Tálas, jenž na albu hraje také na syntezátor a elektrické piano.
Bezmála čtyřiačtyřicetiminutové album (však také vyšlo na vinylu) obsahuje osm skladeb, z nichž Cohnova „Bosque“ je tu ve dvou verzích. Všechny spojuje současné jazzové výrazivo s přesahy k lidovým rytmům, rocku, popu a hudbě soudobé. Převažují zvukomalebné, lyrikou prodchnuté skladby, v nichž hraje důležitou roli ženský vokál. Naštěstí je tu doopravdy rovnocenným výrazovým prvkem. A už vůbec není ukňouraný či (nedejbože) unylý. Musím se ale přiznat, že ty svižnější skladby se mi líbí přece jen víc než ty pomalé. Mezi oněmi pomalými se ovšem nade všemi klene Cohnova „Monsanto Daydream“, ovlivněná soudobou vážnou hudbou, kdy dokonce klavír osamí v naléhavosti; proměnlivé barvy, témbry vzletné i ponorné, výrazná vokální linka plná emocí, propletené dechy gradují i díky dravému sopránsaxofonovému sólu. Výtečným kusem je též „Ladina Oswald“ s mysteriózním nádechem a řetězem skvělých sól. Řízné sazby v „Nubes“ umocňují minimalistické prvky a šťavnaté, téměř orchestrální barvy. Již výše zmíněná skladba „Bosque“ z pera Greschuka patří také k těm navýsost zdařilým. První, více než šestiminutová verze, se pyšní propracovanou stavbou s výrazným kontrabasem, sóly altsaxu, trubky, křídlovky a vokálu; gradující dechy jsou tu navíc zahuštěné dřevně znějícím syntezátorem. Repríza v samotném finále alba, zkrácená na půldruhé minuty, představuje emotivní svižnůstku, jejíž rytmický tah je definován baskytarou.
