Jak jsme vás již informovali, 8. září vyšlo na značce Blue Lizard records nové album slovenského kytaristy a zvukového mága DAVIDA KOLLARA. Obsahuje tři poslední digitální EP vydaná pražským labelem snivce Michala Kořána a CD dostalo titul „Where are they…? and other stories“.
David Kollar je jeden z nejvýznamnějších představitelů současné slovenské hudební scény napříč žánry. Psali jsme tu o něm mnohokrát, včetně velkého rozhovoru před čtyřmi lety. Jak už bylo ve výše zmíněném promo článku uvedeno, na jedné ze skladeb novinky znějí světové hvězdy nonkonformní hudby Arve Henriksen a Rick Cox. S Henriksenem již Kollar natočil tři skvostná alba, která jsem tu všechna recenzoval, včetně toho prozatím posledního „A Sense of Destiny“ z roku 2022 (Hevhetia). Letos v únoru spolu vystoupili poprvé před pražským publikem. S Coxem spolupracuje již také nějaký čas, intenzivně pak od loňského roku…
Bezmála padesátiminutové album obsahuje šest skladeb, z nichž úvodní a závěrečná jsou rozměrnější. Celek působí neobyčejně sevřeně, byť skladby vznikaly nezávisle na sobě a z různých pohnutek. Jednotícím prvkem je totiž elektronický ambient. A v tom Kollarově se stále něco děje, přičemž jejich narativní síla není rozplizlá, jak už někdy v tomto ranku bývá. To je největší plus celé Kollarovy ambientní kolekce!
Otevírá jej titulní kompozice „Where are they…?“. Na ploše více než 20 minut proudí hutný a dramatický ambient s prvky elektroakustické až konkrétní hudby. Ambientní vlny se neustále zabarvují, proměnlivě houstnou, spodní proudy zvrásňují, takže vzniká patřičné napětí, jež udržuje posluchačovu pozornost a dráždí jeho představivost. Navíc Kollar tu poprvé vkládá svůj hlas, kterým deklamuje v angličtině vlastní, až mysteriózní text. Kompozice se čtyřikrát výrazově proměňuje, nechybí ani rytmická linka a kytarové běsnění. Poté následují čtyři kratší skladby z EP „The Pills“, nazvané podle léků na úzkostné ataky (antidepresiva a na srdeční arytmii). „Mirzaten“ je plný kytarového cvrlikání, emočně obráběného; na něj se nabalují další vrstvy, elektronicky rozrůzněny, posléze převládá drsnota. Také „Tiapridal“ je drsný, ale jakoby rozdrolený; nakonec se zvuk zcelí a zprůhlední.
„Neurol“ začíná opatrně, Kollar ohmatává zvukovou hmotu. Ta zkřehne v zajetí akustické kytary, se kterou protagonista doslova kouzlí; jsou slyšet i dřevné zvuky z hmatníku, probleskuje lahodná melodie. „Rhytmonorm“ je rytmicky rozsekán, vybuchuje nervozita; pozvolna se ale zvuk pročistí, začne to zurčit, klokotat, houstnout. Výtečný minimalistický kus! Album uzavírá bezmála třináctiminutové „Requiem for Uncle“, vskutku osobní Kollarova kompozice, prožitá do poslední špetky smutku. Přesto vítězí ambientní vznešenost, evokující hlavně díky Henriksenově trubce až nebeský chór. Nad tím se vznáší hustě ambientní el.kytara. Po páté minutě prosákne díky Coxovi nepravidelná rytmická figura, která má spíše šamanský charakter. To napětí, jež tam zavládne, doslova pohlcuje a omamuje!
Album „Where are they…? and other stories“ představuje bezpochyby další Kollarův majstrštyk…
