Trio kytaristy Davida Dorůžky, flétnisty a zpěváka Roberta Fischmanna a bubeníka a perkusisty Martina Nováka vydalo 1. září u labelu Animal Music album „Gilgul“ (hebrejský výraz pro koloběh či cyklus); s fúzí world music a jazzu, jež těží z bohatého odkazu židovských hudebních tradic. Slavnostní uvedení alba proběhne 22. září v rámci koncertu v pražském klubu Jazz Dock. Částečně tak hudebníci navázali na Dorůžkovo album „Autumn Tales“, které bylo vyhlášeno v odborné anketě ČRo Jazz nejlepším jazzovým albem roku 2016 a získalo také cenu Anděl. Toto trio vzniklo na sklonku roku 2020 s cílem rozvíjet různé židovské hudební tradice z regionů Evropy i Blízkého Východu. Na veřejnosti debutovalo na festivalu Věčná naděje o rok později.
Vyniká vskutku originálním uchopením tohoto specifického typu tradiční hudby, neboť nástrojová instrumentace není v tomto ranku obvyklá, a protagonisté navíc materiál podrobují nejen jazzové improvizaci, ale dokonce postupům newyorské downtown scény a rocku. Proto není divu, že v pěti skladbách z celkového počtu třinácti hostují Marcel Bárta (basklarinet, tenor saxofon), Luboš Soukup (klarinet, tenor sax) a Štěpán Janoušek (trombon).
„Podstatným jménem gilgul většinou v hebrejštině rozumíme gilgul nešamot, neboli stěhování duší. Tato myšlenka, v židovství mírně kontroverzní, pochází z kabaly. Podle tradice duše putují z těla do těla a plní tak svou roli v rámci tikkun olam, nápravy světa. Jedním z běžných významů slova gilgul je skutečně cyklus. Ať už jsme věřící, nebo ne, svůj život si vykládáme a měříme jej pomocí cyklů, ať už přírodních či umělých. Hebrejský kalendář, založený na lunisolárním cyklu, opisuje kružnici, která ohraničuje obsah naší nahrávky. Jejím pomyslným těžištěm je to, čemu se v našich končinách říkalo Mitteleuropa, přesněji řečeno místní tradice synagogální hudby, neboli středoevropského nusachu,“ přibližuje inspiraci židovskou tradicí a koncepční rámec alba Robert Fischmann.
Ať posluchači znají židovské tradice a náboženství či nikoli, album „Gilgul“ je bezpochyby osloví. Samotnou hudbou. Religiózní obsah prosakuje tak či onak; při koncentrovaném poslechu lze cítit, že hudba proniká do srdce. A že tryská ze srdce…
Úvodní „Málaga“ z pera Fischmanna je příjemně sycena středomořskou příchutí, zahuštěnou dechy a sóly akustické kytary a flétny. Koloběh začíná na jihu Španělska záměrně; v tomto starobylém andaluzském městě se ve středověku narodil rabín Šlomo ben Gvirol, autor kajícné modlitby zvané selicha, která sloužila jako inspirace pro tuto skladbu. Následuje roztančená Dorůžkova „Šir le´ilanot“, čili „píseň stromů“, a jímavá tradiční „Sukele“, kde Fischmann zpívá s pokorou a v jiddiš verše Abrahama Reisena (1876 Minsk, 1953 New York).
Přichází pak stěžejní část alba, a to dvě suity, jež na sebe navazují. Tradiční „Erev shabbat Suite“, tedy hudba v předvečer šabatu, obsahuje čtyři melodicky výrazné části. „Lekha dodi“, čili „pojď, můj milý“, je fráze z Písně písní; milostná balada, neobyčejně zpěvná, sugestivně vygradovaná Soukupovým tenorem a Janouškovým trombonem k výtrysku emocí. „Mizmor shir“, obsahově spjatý se Žalmem 92 (tj. žalmem pro sobotní den), vyznívá sugestivně svým narockovělým zvukem. „Maget avot“ („štít praotců“) skrývá jímavou středověkou melodii a závěrečnou částí, více než osmiminutovou „Adon olam“ („vládce všehomíra“), se hudba tria vzklene až někam do nebes. Neobyčejnou výrazovou sugestivitu umocňuje vrstevnatá el.kytara a dravá flétna, trio hraje se zápalem a graduje skladbu s rockovým drajvem. Druhá suita, tentokrát autorská (Fischmann) „Shir hashirim Suite“, odkazuje ve třech částech k Písni písní. Názvy částí jsou třemi veršemi z této sbírky starobylých židovských svatebních písní. „Mi zot ola“ („která to dívka přichází z pouště?“) je rockově řízná, s dynamickými proměnami, „Shekhora ani“ („černá jsem, leč půvabná“) přímo tančí, svižně, vášnivě, se zářezy dechů a rockových sazeb kytary a vzedmutím flétny, aby vše korunovala „Kamavet ahava“ („jako smrt je láska neúprosná“) zprvu vzletností a lamentem, ve finále pak divoce roztočeným rejem i s dechy.
Následuje chasidsky obřadní kus „Badekn di kale“, vztahující se k tradičnímu svatebnímu obřadu, během něhož je nevěsta zahalena závojem; zní radostně (i s Fischmannovým vokálem), poté dramaticky rozvolněně, v závěru rockově. Po lamentující miniatuře „Nah hatzot“, vzniklé kolektivní improvizací, přichází završení výtečného alba v podobě Dorůžkovy skladby „Le´olam va´ed“ („na věky věků“) s výrazně jímavou melodií a díky dechům také postupně nabývající na intenzitě.
