Dne 1. září spatřilo světlo světa netrpělivě očekávané debutové album tria norského kytaristy Heina Westgaarda. Jmenuje se „First as Farce“ a vyšlo na osloské značce Nice Things Records.
HEIN WESTGAARD TRIO na sebe poprvé upozornilo v roce 2020 jako finalista Jazzintro, což je program na podporu jazzových talentů v Norsku. Od té doby dozrálo a zaútočilo tak úspěšně na mezinárodní scénu. Hein Westgaard, nejen kytarista, ale také skladatel, v současné době žije v Kodani. Zde se také členové tria v roce 2017 setkali. Bubeník Simon Forchhammer a kontrabasista Petter Asbjørnsen jsou stejně jako lídr známí z okruhu kapel jako jsou dánské jazzové septeto Alawari, norské postminimalistické kvarteto Ototoi a uskupení okolo Kjetila Møstera, Øyvinda Skarbø, Raymonda Strida a Katta Hernandeze. Trio jsem slyšel na prvním ročníku banskoštiavnického festivalu N:Ear v roce 2021 a přinesl s jeho lídrem též rozhovor. V reportáži jsem o triu napsal mimo jiné toto:
„Jedna z nejvýraznějších mladých severských kapel se ve svojí experimentální hudbě nechává inspirovat nejen volnou improvizací a jazzem, ale též country, rockem, folkem a klasickou hudbou. Trio všechny tyto prvky dokáže přetavit do svébytného tvaru, kdy posluchač nepozná hranici mezi částí komponovanou a improvizovanou. Hudba působí značně rozvolněně, až intuitivně, přičemž vzniká obrovské napětí mezi kypící kytarou a elastickou, zdánlivě nezúčastněnou rytmikou. V jakoby bloudivé kytarové hře je mladý Nor sycen vším, čím kdy byl a je obklopen.“
Všechny tyto zmíněné atributy tvoří také debutovou nahrávku. Do stopáže 36 minut promítlo trio neobyčejně dobrodružnou cestu, která nemůže mít cíl. Cíl nelze vidět. O něj ani nejde. Jde v prvé řadě o frašku, jak hlásá titul alba. Jenže co je to fraška? Někdo ji nebere vážně, jinému naskakuje husí kůže, jak je drtivá při své mnohovýznamovosti. Podstatná je tu místy až klopotná cesta za tímto jedinečným výrazem, který nemusíme brát vážně, ale jsme jím pohlceni. Každopádně ta klopotnost ale není nedostatkem, naopak. Ona nervnost hudby tria, říznost, neuspořádanost struktury tuctu ošemetných autorských skladeb, kdy má posluchač leckdy pocit, že se to všechno nakonec zhroutí, to činí z alba něco víc, než „jen“ výsledek (v tomto případě následek) jedinečné kombinace komponování s volnou a idiomatickou jazzovou improvizací. Koneckonců jedním z tématických prvků hudby tria je Vesmír. A v něm se nepřetržitě odehrává proces hroucení…
Osu alba tvoří suita „Year of the Rat“, z níž trio nahrálo na přeskáčku čtyři části; „Part I.“ je až rozplizle rozvolněná, v „Part III.“ dochází doslova k chrlení kytarové krve, stejně tak ve dvojce, „Part V.“ je ve znamení free jazzu. Trio vůbec umně rozbíjí jakoukoli strukturu, aby ji pak následně zcelilo, přičemž kytarové akordy uhánějí jako o život („Asteroid Nightwear“), freejazzově běsní („Potential Harm“), vzrušujícím způsobem kříží těžkotonážní hard bop se šťavnatým folk-rockem („Swincherd Agitator“) či ochucuje prvky country („Wayne´s Horse Farm“). Ve finále, v závěrečné skladbě „Whatever Happened To the Giant Hovercraft SR-N 4“, dosahuje trio té nejúspornější rozvolněnosti, jaké lze dosáhnout, aby to byl ještě celek…
Vskutku netuctové album!
