Česká a slovenská improvizační scéna je v současné době tvořena uskupeními, jež nezůstávají na jednom místě a zhusta experimentují, mnohdy velmi odvážně. Často vznikají federativní sestavy. Mezi ně patří kvarteto ŠKVÍRY & SPOJE, které vzniklo před deseti lety. Ovšem na debutové album jsme si museli počkat až do letošního 1. září. A jsme za trpělivost náležitě odměněni! Album se zove „Hotel Spojár“ a kromě digitální formy vyšlo v podobě skvostného 2LP s ručně vytvořeným obalem navrženém grafickou designerkou a ilustrátorkou Klárou Zahrádkovou. A na nezávislé francouzské značce Circum-Disc.
U pozoruhodného labelu z Lille najdeme už jinou česko-slovenskou kapelu, a to trio Banausoi. Však se za oběma soubory skrývá Petr Vrba (klarinet, trubka, elektronika), spiritus agens nejen tuzemské, ale v podstatě celé středoevropské improvizační scény. V kapele Škvíry & Spoje s ním hrají bubeník Jozef Krupa, vibrafonista Dalibor Kocián (známý také jako Stroon) a kytarista Michal Matejka; ten mimochodem působí s Krupou ve skupině Ankramu a s Vrbou v Pražském improvizačním orchestru, jehož eponymní dvojalbum jsem tu před časem recenzoval, stejně tak jeho koncert na královéhradeckém festivalu Jazz Goes To Town 2021, věnovaný jazzovému velikánu Charlesi Mingusovi.
Jméno Škvíry & Spoje by mohlo naznačovat souvislost s drogami, ale v tomto případě je inspirováno konstruktérským řemeslem; škvíry představují trhliny v materiálu, spoje pak odkazují k bodovému sváření, čili spojování. Tato analogie odráží přístup čtveřice k tvorbě, neboť ta se odvíjí od volné improvizace, jež může zpočátku působit jako nekompaktní; teprve v průběhu reálného času vyvstane soudržná konstrukce. A smekám před protagonisty, že se neutopili v té nepřetržité transformaci svých hlasů, které se různě prolínají, souzní či sólují ve vskutku výživné směsi free jazzu, noise, elektronických výronů, zvukových stěn a zvukomalebností či hypnotické polyrytmičnosti.
První vinyl obsahuje pouze dvě skladby, každá na jedné straně. „Cracks“ je sycen rozličnými mikroskopickými zvuky, jimiž se prosmýkávají trubka, minimalistický vibrafon a kytarové drony. Navzájem se to tu proplétá, zároveň zahušťuje, tvrdne, nabývá na intenzitě. Dochází zde také ke zvukovému ponoru a drobnokresbě, jež střídá noisové a freejazzové běsnění umocněné vypjatou post-rockovou kytarou. Poslední čtyři minuty jedenadvacetiminutové plochy vyplňují ztišené zvukové jemnůstky. Skladba „Joints“ (20:40) je zprvu zvukově průzračná, s ambientním spodním dronem. Postupně tok získává na dynamice, nástroje naléhavě vybuchují, a poté udeří. Nakonec se spojí v polyrytmicky minimalistický proud, pod nímž vytrvale a neměnně tepou bicí, podobny šamanským bubnům a bezmála vyvolávající v posluchači hypnotický stav. Výrony elektroniky, trubky a kytary ale celkový dojem notně zdrsňují.
Na první straně druhého vinylu najdeme tři tracky. „12/1“ prokvétá hravými bicími a vlnami témbrů, jimž vévodí klarinet; hustota se neustále mění. Skladba „Room 66“ je nejvíc jazzová respektive freejazzová, zjemněná zvonivým vibrafonem; posléze získávají navrch nervní kytara a navztekaná trubka, vzepětí celého kvarteta působí pak až industriálním dojmem. „12/2“ je dravá, s výrazným repetetivním motivem vibrafonu, drásavou kytarou a lamentující trubkou; hudba získává na naléhavosti a téměř toccatové síle, jež navíc graduje. Atmosféra tohoto sedmiminutového kusu bobtná a houstne, aby v závěru zůstala už jen elektronická jíška. Druhá strana obsahuje jedinou, více než dvaadvacetiminutovou skladbu „Ascent“. Tou celé dvojalbum vpravdě vrcholí. Od lyrického antré se kvarteto hlavně díky minimalistickému vibrafonu propracuje k hutně tepavému toku a´la Steve Reich, do něhož se vtírají klarinet a jímavá kytara; vznikne tak cosi jako seversky lahodný post-rockový proud, který pozvolna hutní, houstne a drsní. Vytvoří se hypnotizující masa, evokující… ach ano! Bitches Brew!
Bitches Brew 21. století…
