Dne 9. června v rámci edice Animal Music 2023 vyšlo společné autorské album LENKY DUSILOVÉ a PETRA OSTROUCHOVA. Zove se příznačně „Water Lost And Returned“. Jde totiž o původní soundtrack k novému dokumentárnímu filmu Radka Plíhala „Voda ztracená a vrácená“, jenž pojednává o obnově unikátního prostředí šumavských mokřadů. Film je obrazově-zvukovou meditací nad krásou šumavské přírody a sleduje fascinující návrat vody do krajiny, kde napomáhá zmírňovat dopady klimatické změny. A tomu také odpovídá hudba – jediný souvislý tok ambientní hudby…
Na tvorbě hudby k filmu spolupracovali zpěvačka a devítinásobná držitelka ceny Anděl Lenka Dusilová a skladatel Petr Ostrouchov. Ten se jako producent podílel na jejím albu „Řeka“ (2020). A jazzofilům jistě neušla role Dusilové na albu Cotatcha Orchestra „Bigbandová elektronika/Big Band Electronics“ (2020), včetně koncertního provedení o dva roky později.
„Dynamika říčního prostředí, která je ovlivňována mnoha přirozenými i nepřirozenými ději, byla pro mne inspirací pro obsahovou linku mého posledního alba Řeka, které jsem nahrávala jako reflexi historie mojí rodinné generační řeky,“ svěřila se Lenka Dusilová. „Tehdy se se mnou spojil Lukáš Linhart z NP Šumava a přišel se záměrem spolupráce, která nakonec vyústila v tento krásný audiovizuální dokument. Bylo nám potěšením a uměleckou radostí se s Petrem na tomto obdivuhodném počinu hudebně podílet.“
Film „Voda ztracená a vrácená“ vznikl jako jeden z osvětových počinů projektu zaměřeného na obnovu rozsáhlé oblasti rašelinišť a dalších mokřadů pod názvem „Life for Mires – Život pro mokřady“. Ten probíhá od roku 2018. Jde o doposud největší revitalizační projekt, směřující k obnově přirozených vodních struktur šumavské krajiny. Cílem je napomoci snižování dopadů klimatické změny navracením vody do původních mokřadů a meandrujících potoků, ze kterých byla v předchozích desetiletích uměle odváděna.
Nepřerušovaný ambientní tok, poměrně hustý a dynamicky členěný, je zjemněn i vyostřen rejstříkově rozmáchnutým ženským vokálem. Nelze čekat něco převratného, a nebyl to ani záměr. Podstatné je to, že hudba, byť je podkresová, funguje samostatně; kdo zná Šumavu, vyvstanou mu obrázky i bez znalosti filmu. Občasný mysteriózní nádech, melodické popěvování, naturální zvuky (ptáci, voda), minimalistická pulsace, to vše se line přirozeně, organicky, takže hudba nesklouzne ke kýči. Nechybí ani ozvěna padesátých let, kdy se s písní na rtech vrhly na Šumavu masy budovatelů a vojáků; byl jsem tam půldruhého roku na vojně, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, takže si pamatuju Šumavu bezmocnou a znásilněnou. Zvuk potemní, zbrunátní, zurčení se promění v dunivý rytmický podzol. Naštěstí vše se nakonec zprůzrační, projasní, rytmický puls pak nijak nenarušuje vlídnou lyriku plnou barev, vokál nabývá éteričnosti, zvítězí voda a šepot z okouzlení…
