Simone Reifegerste, zpěvačka z Berlína, vydala se svým triem nové album. Dostalo titul „As Time Goes By“. Obsahuje osm písní a dvě instrumentálky.
REIFEGERSTE TRIO kromě zpěvačky tvoří saxofonista Joe Kučera a pianista Vladimír Strnad Ostatně všichni tři figurují také na výtečném Kučerově počinu „Take A Heart“ z roku 2021. Novinku produkovala zpěvačka společně s Tomem Damsem, který se podepsal i jako interpret (elektronika, perkuse) na finálové písni, jež má netradiční stopáž – deset minut! (O té ale později.) A nové album také vydal na své značce MP Records. Nahrávalo se v jeho studiu Forstmehren hluboko v lesích, a to analogově. Výsledkem je naprosto čisté, jemné album klasického jazzového zvuku s magickým experimentem na konci.
Nahrávka spatřila světlo světa v červnu (download, CD). V listopadu vyjde vinyl! Křest alba se uskutečnil 18.června v pražském Jazz Docku. Role kmotra se ujal protidrogový boss Ivan Douda; s ním byl Josef (Joe) Kučera na vojně. Je také autorem textu o Kučerových očích v písni „Kučera´s Eyes“, který tehdy vzniknul: „Kučera má voči poměnkový,/nikdo se nedoví…to nedoví./Protože ten Kučera,/otvírá je z večera,/neboť má ty voči ještě nový.“ Teprve nyní jej Kučera zhudebnil. A vznikla milá píseň (i s anglickou verzí textu) s folklórně moravským odérem.
Hlas Simone Reifegerste má v sobě sílu a upřímnost Billie Holiday a rozervanost třeba takové Marianne Faithfull. A v oné výše zmíněné finálové desetiminutovce, jíž je její (a Damsova) autorská píseň „Who am I“, evokuje dokonce Nico či neexhibující Lisu Gerrard! Tento track se zcela vymyká zbývajícímu obsahu alba. Podepsal se na něm Tom Dams, specialista na elektronickou hudbu (je nejen producentem a vydavatelem této hudby, ale také členem např. kapely Solar Moon). Pozvolna zhušťující ambientní nálada se vznosným a zároveň naléhavým zpěvem, perlivým elektrickým pianem, oparným saxofonem a akusticko-elektronickou rytmickou linkou působí až hypnoticky.
Pozoruhodné je na tom to, že takový závěr není vzhledem k předchozím písním v té nejkomornější akustické podobě ani zbla nepatřičný, násilný. Za doprovodu klavíru a saxofonu (tenor a soprán) zní čtyři standardy, dvě pop-rockové předělávky, dva Kučerovy autorské příspěvky a jedna Andrštova instrumentálka. Tou je „Song For Saxophone Joe“, již Andršt dedikoval Kučerovi, a najdete ji na autorově albu „Acoustic Set“ (Arta Records, 1996); do krystalických zvuků el.piana maluje melodii sopránka. Na albu najdete ještě jednu instrumentálku; je jí Kučerova „Ethnic Picnic“ s bartókovsky folklórními názvuky.
Stingova „Fragile“ s nádherným tenorsaxem, lyrickým pianem a sugestivním zpěvem patří k těm zdařilým coververzím tohoto velkého hitu. Pak je tu též „Bad Woman“, svižná pohodovka současného britského kytaristy Iana Melrose.
Totéž se dá říci i o uchopení standardů. Ať už to je úvodní (a titulní) píseň „As Time Goes By“, kterou proslavil film „Casablanca“, nabluesovělá „Cry Me a River“ z repertoáru Julie London (1955), slavná a zde jímavě smutná „Nature Boy“ (jako první ji v roce 1948 zazpíval Nat King Cole) či starosvětsky milá, nostalgií prodchnutá „What a Wonderful World“ (jistě netřeba představovat, že?), o všech se dá směle konstatovat, že se povedly.
A nyní moje rada nikoli jako recenzenta, ale posluchače: Album doporučuji poslouchat v klidu, s čistou hlavou, s nohama nahoře a se sklenkou vína či jiného ušlechtilého nápoje (pivo je k němu příliš syté, hutné, neklidné, řekl bych). Zkuste to a uvidíte sami, jak na vás bude toto album působit…
