Jak jsme vás již informovali, talentovaný bubeník a skladatel PETR NOHAVICA vydal na brněnské značce Bivak Records svoje první autorské sólové album – „Glance“. A vskutku mu glanc nechybí…
Petra Nohavicu jistě nemusím jazzporťákům představovat; je členem celé řady souborů, včetně B/Y Organism, a také je hudebním i životním partnerem zpěvačky Allison Wheeler. Jeho sólovka obsahuje osm výsostně vlastních skladeb, „které jsou ovlivněny africkými rytmy či severským jazzem, zachycují radosti a okamžiky života a pokouší se upřímně sdělit příběh těžko popsatelnými slovy“, jak zní anotace na Bandcampu. Vskutku jsou přitažlivé a působivé, byť se nevydává do neznámých jazzových vod. Inspirace ze skladeb netrčí násilně, nepůsobí vyčpěle, naopak – jsou svěží, šťavnaté, výtečně zahrané. Takže řešit původnost nemá smysl; připravili bychom se o bohatý zážitek z poslechu…
Však také sestava je excelentní! S Nohavicou tu zpívá a vokalizuje Allison Wheeler (je také výtvarnou autorkou coveru), na tenor saxofon válí Cyrille Oswald, s kytarou David Dorůžka, za klavírem Jiří Levíček, za kontrabasem Jaromír Honzák a ve třech skladbách pak hostuje kytarista Vladimír Mikláš. Ten je rozkročen mezi jazzem a inteligentním popem (Sisa Fehér, Katarzia) a jako cimbalistu jste ho mohli slyšet v tak rozdílných kapelách, jako jsou Prago Union a Vložte kočku. Tedy line-up, jenž dává tušit, že tohle album se přiřadí k oněm vydařeným debutům, které se v českých a moravských luzích a hájích rodí stále hojněji.
A je tomu tak. Dva postřehy mne ale potěšily dvojnásob. Výkony Cyrille Oswalda a Jiřího Levíčka. Protože mne mile překvapily. V Čechách usazený nizozemský saxofonista je lepší a lepší s každou nahrávkou a koncertem, brněnský pianista s intenzivními americkými zkušenostmi na mne třeba z působení v triu Roberta Balzara působil poněkud akademicky. Na Nohavicově albu to rozjíždí s vervou, se vzácnou vyrovnaností mezi květnatostí a energií. Hned v úvodní skladbě „Four Notes“ dokazuje toto moje tvrzení; na africkém podloží staví svoje sólo s podobnou kreativitou, jako to dělával legendární Hank Jones.
Ovšem každá z osmi skladeb na albu má šmrnc. Bezmála desetiminutová „Vinefield No.2“ je zprvu lyrická, zvukomalebná, umocněná éterickým ženským vokálem; ve střední části převažuje rozvolněnost s vokální improvizací, posléze se to na posluchače všechno vyvalí; žhavý kubánský rytmus žene pianistu, až se mu práší od prstů. „Five Modes“ je takovou tuzemskou odpovědí na slavnou Take Five; díky hutné rytmice a živoucím sólovým chorusům saxofonisty a pianisty se mu vyrovná, byť chybí tak výrazný melodický motiv. K vrcholům patří také barevné fusion v „Gasp“; pestré aranžmá zdobí sóla kontrabasu, piana a kytary. Na albu nechybí samozřejmě ani lyrika, rozechvělá, rozkvetlá sluncem…
Excelentní debut!
