Nahrávka tria slovenského vibrafonisty, pianisty a skladatele Davida Juraje Rašiho N.E.B.O. (čili Never Expire Band Originality) s titulem „P.S. I Love Me“ vznikla již v roce 2019, ale až vloni díky Eriku Rothensteinovi a jeho vydavatelství Bebe Rebe spatřilo album světlo jazzového světa. Zaplaťbůh. A jsem přesvědčen, že jde o nadčasové jazzové album, které si zaslouží recenzi i v tuzemsku…
David Juraj Raši patří k velkým nadějím slovenského jazzu. Však jsme se tu o něm také několikrát zmínili. Je nesmírně pracovitý, hraje v celé řadě souborů, z nichž jmenujme alespoň Tibor Feledi Kairos Quintet, Valér Miko Trio, Juraj Schweigert & The Groove Time, Babele Beat Band a Milo Biháry & Jazz Funk Brothers. Trio N.E.B.O. s Rašim (a jeho bicími a vibrafonem) tvoří pianista Daniel Špiner a baskytarista Michal Šelep; toho si můžete pamatovat jako kontrabasistu ve skvělém triu Treetop.
![N.E.B.O. [album coming soon]](https://jazzport.cz/wp-content/plugins/wp-youtube-lyte/lyteCache.php?origThumbUrl=https%3A%2F%2Fi.ytimg.com%2Fvi%2FjQCiUovrQ_E%2F0.jpg)
Na albu „P.S. I Love Me“ najdeme osm skladeb, které až na jedinou výjimku zkomponoval Raši. Všechny jsou výrazně melodické, převážně lyrické, vzdušné, perlivé, zvonivé, leckdy vskutku jímavé a nesmírně křehké. Úvodní „Healing Code 1.6“ má až cinematický rozměr; preludium a přemýšlivost ústí do intenzivní polohy s výrazným tématem, kterou nakonec zjemní éterický vokál hostující Dominiky Debnárové-Raši. Následující „Ladymorninggood“ proměnlivým způsobem zpracovává jedno jediné téma, nechybí lyrické baskytarové sólo. „Nardis“ je ona převzatá věc a autor Miles Davis by z této coververze měl bezpochyby radost. Více než devítiminutová zvukomalba, hlavně díky vibrafonu, bobtnání lyriky, jemnocit i naléhavost, pozvolná gradace korunovaná sólem na bicí. „OVS 1“ je sycena kontrastem mezi romantickým pojetím nalidovělé melodie a morseovkovým ostinatem S.O.S.
Raši se blýskne dokonce jako sólový pianista, a to v rozmáchlé miniatuře „D´Moon“. V bezmála desetiminutové hardbopovce s nádechem fusion „Conquest of the Time“ hostuje kytarista Zsolt Szitási; ovšem ani tady nechybí lyrická poloha. Klavírní přemýšlivost se tu se sugestivním účinkem snoubí s kytarovou razancí a drsností. „Ofatima“ posluchače vrátí do křehkého snění, z jehož zvonivých hloubek ho vytrhne, ale nikoli znepokojivě, emotivní bicí, jež nakonec také podlehnou impresím. Album uzavírá líně tekoucí „D.“ s dynamicky proměnlivou melodií téměř hitových ambicí.
Hóóódně vydařený počin!
