Jak jsme vás již informovali, ve dnech 6.–9. července proběhl 31.ročník FESTIVALU BOSKOVICE. Letos jsem měl ztíženou možnost pokrýt vše, co se týkalo jazzu, o dalších hudebních lahůdkách ani nemluvě. Protože spousta zajímavého se děla pozdě večer a v noci, ale to já už tam být nemohl. Letos jsem byl totiž bez auta a spojení z Boskovic do Letovic je značně omezeno. Ale i to, čemu jsem mohl být přítomen, stálo za to! A třeba koncert Günthera Baby Sommera patřilo jednoznačně k těm nejúžasnějším, jež jsem dosud na tomto festivalu zažil…
První den (čtvrtek 6.července) byl jako vždy ve znamení setkávání s přáteli odevšad a nasávání rodící se atmosféry, která je vskutku jedinečná. Nenechal jsem si ovšem ujít vystoupení slovenské bluesové dvojice Bonzo Radványi (rezofonní kytara, zpěv) & Ivan Tomovič (el.kytara) v Zámeckém skleníku, oáze to hudby mně nejbližší. Směs tradičního blues, blues-rocku a psychedelie mně sedla náramně; vychutnal jsem si nejen jejich autorskou tvorbu ve slovenštině, ale také vpravdě bluesové standardy (např. „Muddy Water Blues“ či „Stormy Monday Blues“) a dokonce parádní „No Expectations“ od Rolling Stones (z alba „Beggars Banquet“, 1968).
Druhý den (pátek 7.července) se přestavila německá úderka Skip Action. Čili „PowerPlayCrunchFreeJazz“ v podání kytaristy Jense Bergera a bubeníka Matthiase Machta. A byl to nářez, navíc zvukově až brutální, takže během několika minut vyhnal většinu posluchačů z předních řad. Ale já si to užíval. Protože ta abstraktní, rozlámaná hudební brunátnost byla neuvěřitelně smyslná, živočišná, dynamicky a výrazově proměnlivá, kdy i lyrické polohy drtily! Sice nenápadně, ale o to hlouběji. Zpěněný koktejl free jazzu, minimalismu, ambientu a noise rozšiřoval vskutku progresivně jazzovou nabídku festivalu!
Poté se na pódiu Zámeckého skleníku vynořilo podivuhodné okteto – čtyři vokalistky, čtyři kontrabasisté! Ano, HLASkontraBAS Ridiny Ahmedové a Petra Tichého se rozrostl o další aktéry, takže hudba se obešla bez samplů a looperů, aby mohla zaznít naživo opravdu naplno. Před časem jsme v souvislosti s tímto pozoruhodným projektem upozornili na výtečný klip se skladbou „Následuj vítr“, která také nesměla chybět. Vokální kvarteto kromě Ridiny Ahmedové tvořily Alice Bauer, Mirka Novak a Markéta Zdeňková, za kontrabasy vedle Petra Tichého stáli Ondřej Štajnochr, Tomáš Liška a Petr Mikeš. Fúze jazzu a etnické hudby přinesla místy neobyčejně silný spirituální zážitek, srovnatelný s oratoriem. Basové a vokální hlasy díky výrazově silnému kontrastu utkaly bohaté předivo emocí duchovních i živočišných, přičemž ke střetu mužského a ženského světa nedocházelo, naopak; ty světy ladily, doplňovaly se, vzájemně prolínaly. Vystoupení mělo dva osmitisícové vrcholy: „Černým lesem“, kde excelovala naprosto odzbrojujícím způsobem Mirka Novak (panebože, jak té sluší čistý hlas!), a „Mustang“ s naturálními vokály, perkusivní basou Mikeše a nádherným sólem Lišky. Ovšem veškerý repertoár (však se na podzim chystá album!) je postaven na co nejpřirozenějších a nejsugestivnějších výrazových možnostech čistého ženského hlasu a využití rozmanité basové hry.
Škoda, že jsem musel oželet společné vystoupení tria Tomáše Sýkory s Aid Kidem. Tak alespoň odkazuji na svoji recenzi jejich nedávno vydaného alba zde.
Třetí den (sobota 8.července) na mne čekal jeden z nejsilnějších festivalových zážitků – Günter „Baby“ Sommer! Ten za měsíc (přesně 25.srpna) sice oslaví úctyhodnou osmdesátku, ale tenhle kmet strčí do kapsy leckterého mladíčka! Především způsobem, jakým si svoje sólové vystoupení užíval, s jakou vervou a bezbřehou fantazií rozehrál svoji bicí soupravu, jak se těšil z bouřlivé odezvy narvaného sálu Zámeckého skleníku. A tentokrát ani nepotřeboval všechny ty etnické perkuse, trubkové zvonkohry, africké kalimby (ale nakrátko využil tibetskou mísu a vlastnoručně vyrobený nástroj z několika varhanních píšťal); jeho hra není ani tak o co největším počtu úderů a zvuků, ale o tvorbě sevřeného tvaru, tvorbě skladeb, jež mají hlavu a patu a nepostrádají dokonce melodii. Střídá hráčské techniky, od pouhých prstů přes dlaně až po celou škálu paliček, a to spíše těch měkčích, včetně tympánových.
Každá ze šesti skladeb vyzněla specificky, osobitě. Třeba při „Conversation With Myself“ mne maně napadnul příměr Švankmajer jazzových bicích… Samozřejmě skladby si uváděl, leckdy obšírněji, pravda, ale posluchači se tak naskytnul jedinečný vhled do historie moderního jazzu. Některé skladby věnoval svým bubenickým vzorům a kolegům. Nechyběli Art Blakey, Baby Dodds (této neworleánské legendě dvacátých let minulého století vděčí Sommer za svoji přezdívku), Pierre Favre či Han Bennink. Vzpomněl i na vydatnou spolupráci bubeníka se spisovatelem Günterem Grassem, a to prostřednictvím zhudebněného dětského rozpočítadla; to pochází ze společného dvojalba „Byla jednou jedna země“ z roku 1987. Nechyběla ani ad hoc skladba věnovaná Boskovicím „Little Star“, sycená zvonivými zvuky, tympány, činely a vzletným vokálem.
Ale to nebylo od legendy free jazzu všechno! Během svého dvoudenního workshopu sestavil sedmičlenný česko-německý band. Ten zahrál v proměnlivých hráčských sestavách (duo, trio a pak všichni) šest volně improvizovaných skladeb, jež vznikaly v reálném čase přímo na pódiu. Nejdříve vystoupilo trio Anne-Kathrin Wagler (piano) & Sabine Grüner (violoncello) & Kryštof Janáček (tenorsax). Jejich skladba čerpala hodně z minimalismu a soudobé vážné hudby, vyzněla rozmanitě a dramaticky. Poté nastoupilo duo tvořené klarinetistou Michalem Hrubým a bubeníkem Matthiasem Machtem, jež hrálo s citlivým ponorem, byť se klarinetista snažil o větší expresivitu. Vyloženě smyčcové orgie připravili jen ve dvou Sabine Grüner a Petr Tichý; brutální exprese se tu střídaly s romantickými impresemi. Další duo Anne-Kathrin Wagler & Matthias Macht rozehrálo dramaticky senzitivní kus evokující dueta Cecila Taylora se Sunnym Murrayem. Excelentní hardbopovou jízdu pak rozbalilo trio samotného Güntera Baby Sommera s Petrem Tichým a Kryštofem Janáčkem. Kompletní sestava, čili septeto, nakonec pod taktovkou Sommera zhudebnila stěžejní báseň dadaismu „Karawane“ německého filozofa Huga Balla. Bubeník také recitoval a řídil improvizace jednotlivých členů (Michal Hrubý se představil tentokrát s basklarinetem), prolínání či vrstvení jejich partů. Byla to skvělá jízda! A tak nebylo divu, když ansámbl přidal. A byl to nádherný hymnus na základě spirituálu, freejazzově nervní…
Z programu posledního, čtvrtého dne (neděle 9.července), zmíním již jen netuctově nádherný koncert v evangelickém kostele. Vystoupila tu zpěvačka a klavíristka Aida Mujačić, Bosenka usazená v Praze, členka např. kapely Korjen. V autorském aranžmá a dramaturgické spolupráci Pavla Straky, experta na holokaust z Památníku Terezín, zazněly instrumentálky a písně z projektu „Reiner(kace)“. Pod touto slovní hříčkou se skrývají melodie židovského skladatele Karla Reinera (1910-1979), mimochodem žáka Aloise Háby a spolupracovníka E.F.Buriana, který přežil Terezín a Osvětim. Aida Mujačić prožila podobný osud jako Reiner, jen o půlstoletí později. Hudba byla pro ni nadějí a světlem. Z jejího projevu je patrné, že trauma z dětství přetrvává, že ho stále zahání hudbou, v níž se hluboké city a empatie mísí s expresemi, místy vyjadřujícími vzdor a odhodlání postavit se přetrvávajícímu zlu znovu a znovu. Reinerova hudba se v programu střídá s bosenskými lidovými písněmi včetně židovských ve středověké španělštině zvané ladino, které na Balkáně v devadesátých letech 19.století sbíral etnograf a malíř Ludvík Kuba.
Její koncert měl antré v podobě varhanního lamentu a posléze nesmírně smutné bosenské písni. Když sestupovala z kúru, zpívala jakousi modlitbu. Nechal jsem ji plynout; nerozdírala, hladila. Poté rozezvučela klavír skrze nožní pedál, prsty posléze struny, a náhle se vynořila milostná lidová melodie. Následoval preparovaný a nakonec čistý klavírní zvuk. Aida Mujačić navíc dokázala obecenstvo vtáhnout do koncertního dění, jako tomu bylo třeba v písni o osmi svíčkách v ladino.
Ano, v hudbě se rodí naděje…
Ať žije Festival Boskovice!
(foto: Nikol Halamásková, Karel Šuster, Honza Walda Valík a autor)
kontrabas, S.d.Ch. – kytara, zpěv.