Je libo trojici ambiciózních alb z Kanady? Nedávno vydaných alb, které představují tři tváře jazzové fúze? I když v lecčems zůstaly na půli cesty, bezpochyby si zaslouží pozornost každého mlsného jazzofila. První dvě nahrávky vznikly v Torontu, ta třetí, nejodvážnější, v Ottawě…
ARTIE ROTH QUARTET – Resonants
TPR Records (datum vydání: 12.května)
Torontský kontrabasista a baskytarista Artie Roth je také skladatelem, kapelníkem, improvizátorem a pedagogem, který působí na jazzové scéně již více než dvacet let. Vystudoval v New Yorku, v Torontu se posléze etabloval jako jeden z nejvýraznějších muzikantů. Objevil se dosud na šedesáti albech, včetně čtyř vlastních – „Parallels“ (2005), „Currently Experiencing“ (2013), „Discern“ (2015) a letošní novinky jeho kvarteta „Resonants“, které je předmětem této recenze. Kromě svého souboru je členem a přispívajícím autorem souborů TuneTown (viz.recenze alba „Entering Utopia“ z roku 2021), Rich Underhill Group, Bob Brough Quartet a Kollage. Koncertoval (mimo jiné v USA) také s Greg Runions Sextetem posíleným o Kennyho Wheelera, Lynne Arriale Triem, Curtis Fuller Quintetem či Rez Abassi Quartetem.
Přestože bylo všech deset skladeb zkomponováno během covidové pandemie, nepůsobí na posluchače pesimisticky, ponuře. Členy Rothova kvarteta jsou Mike Filice (tenor a soprán saxofon, flétna), bubeník Anthony Michelli a nový člen, kytarista Sam Dickinson. Na nahrávce zní poměrně odvážná směs jazzu, rocku a elektronického ambientu. Název alba je odvozený od kombinace slov resonance a tenants, čímž vzniknul neologismus vyjadřující naši individuální existenci, kdy se snažíme empaticky obývat složitou a neustále vyvíjející sociální krajinu. Nyní v postpandemické realitě lze takové hudební vyjádření považovat za nadějné gesto pro naši společnou budoucnost.
Po ambientní předehře („Sound and Sky“) s baskytarovým sólem se na posluchače vyvalí hutná hardbopovka „Sky Blues“. Ostatně hard bop převažuje a v sólech tu excelují převážně saxofonista a kytarista („Refrain“), také basák („Held“). Řízný hard bop je leckdy umocněn powerjazzovým tahem („Second Moment“), jazz-rockem („Resonants – Chandelier Tears“) a dokonce free jazzem („Out of the Abyss“). A pak jsou tu ještě balady, které jsou syceny buď severskou náladou akustickou (s nádherně barevnou flétnou), jako tomu je v případě „Flies With Butterflies“, nebo elektronickým ambientem („Circle Maker“ a závěrečná „Resound And Ground“).
DHAIVAT JANI PLUS – Sum // Parts
vlastní náklad (datum vydání: 9.června)
Dhaivat Jani je jazzovým bubeníkem, hráčem na tabla a skladatelem duchovní hudby vycházející z indické tradice. Ostatně se v Indii narodil, a to v Ahmedabadu, které je považováno za město lásky, zábavy, jídla a tepla. Jeho soubor Plus k fúzi jazzu a indické klasické hudby přidává ještě výrazným způsobem rock. Nové album „Sum // Parts“ představuje shrnutí Janiho dosavadního života, počínaje růstem v Indii, emigrací do kanadského Toronta a vším mezi tím, včetně existenčního boje, shonu, radosti, slz, vítězství, vzestupů a pádů. Mezi svoje hudební inspirace uvádí tvorbu Chrise Pottera, Triloka Gurtu, Briana Bladea, Tigrana Hamasyana, Radiohead či Led Zeppelin.
Na albu se kromě lídra a autora veškerého repertoáru (a také zdatného interpreta typického severoindického rytmického vokalizování solkatta) podíleli saxofonista Lucas Dubovik, kytarista Matt Greenwood, klávesák Joshua Stanberry a baskytarista Matt McCormack. Porůznu tu hostují také vokalistka Eliana Parker a vibrafonisté Dean Veneruz a Michael Davidson.
Hudba na albu je sice klokotavá, ale očekával jsem šťavnatější dávku indické hudby. Ve všech osmi skladbách mám pocit jakési rozmělněnosti či filtrace do zbytečné líbivosti. A to se týká především onoho rytmického vokalizování. Zní ostatně pouze v úvodním tracku „Day 21“, zabalené do melodického fusion, v následujícím „Pulwana“ (plus tabla) a v předposlední skladbě „Peshkaar“, kde naštěstí zahušťují také tabla. Prostě mám raději krmi indického hudebníka s výraznějším kořením. Takže zbyla víceméně fúze jazzu a rocku, slyšená už tolikrát, že hrozila nuda. Naštěstí některé skladby jsou umně propracované, s proměnlivou dynamikou a strukturou, s výbornými sóly. Patří sem „It Might Rain“ s projasněnými i powerjazzovými pasážemi, „Kaleidoscope“ s elektronickými vpády a razantně rockovou kytarou a závěrečná, dramaticky vystavěná „Unchain“ s výborným vibrafonovým sólem (hostující Michael Davidson) a hymnickým finále.
JAMES McGOWAN ENSEMBLE – Reaching In
vlastní náklad (datum vydání: 23.června)
James McGowan je v Ottawě nejuznávanějším pianistou, varhaníkem, dirigentem, aranžérem, pedagogem, hudebním teoretikem a skladatelem tzv. Třetího proudu, tj. spojení jazzu, současné improvizace a klasické hudby. Jako hudebník působil nejen v Kanadě, ale také Spojených státech a Švédsku. V současné době šéfuje vlastním uskupením od početného ansámblu až po trio a natočil jako lídr či co-leader čtyři zajímavá alba.
Jeho ansámbl nyní nahrál vskutku hodně ambiciózní konceptuální album „Reaching In“. Tak často se neslyší fúze klasických a jazzových stylů s vlivy volné improvizace, hip hopu a latiny. Hudba vypráví, včetně recitace ve třech skladbách „Imaginace“, o autorově životní cestě, plné boje proti izolaci, sociální úzkosti, závislosti, cestě plné hledání vlastní hodnoty, míru, přijetí, sounáležitosti a solidarity.
McGowan k vlastnímu jazz-rockovému kvartetu Modasaurus, posílenému o další tři výtečné instrumentalisty – dechaře, připojil Despax String Quartet. Aktéry nahrávky jsou tedy kromě lídra (piano, klávesy) a smyčcového kvarteta ještě Alex Moxon (kytara), Jean-Philippe Lapensée (bass), Jamie Holmes (bicí, perkuse), Ed Lister (trubka), Mark Ferguson (trombon), Petr Cancura a Mike Tremblay (tenor saxofon). Recituje (leckdy až na hranici rapu) Jamaal Amir Akbari.
Kolekci šestnácti tracků spojuje odvážné tonální propojení, šťavnatý instrumentální projev, opakující se témata a několik stěžejních hudebních motivů. Koncepční album tak drží pohromadě, netříští se. A je tu stále co poslouchat. Posluchač je nepřetržitě překvapován, jímají ho představy, rozkvétá fantazie; hudba je podobna soundtracku k imaginárnímu filmu. Představivost a osobní reflexe vyvolává samozřejmě také citlivé i expresivní recitace.
Je tu řada skutečných jazzových lahůdek! Skvěle si tu počínají smyčce. Ty leckdy bopují jako o život, včetně sólových violoncellových chorusů, dokáží samozřejmě lyrizovat a barevně zahušťovat. Nechte se jimi pozřít třeba v „Thoughts and Prayers“, „Grief and Despair“ či „Reaching In“. V „Augmented Reality“ se smyčce pojí s groovy a trombonovým sólem, skladba „Though My Tears I Smile“ je sycena naplno, přímo ukázkově Třetím proudem, v miniatuře „Simple Reality“ zní čistokrevná klasika. Na albu také vybuchují bezmála opulentní orchestrální sazby se strhujícími sóly; v melodicky bohaté „Time To Rise“ exceluje newyorský saxofonista Petr Cancura, který je mimochodem původem Čech, v „Tripping Triceratops“ řádí kytara a sax (pro změnu Mike Tremblay). Je libo klavír sólo? Hle, „Inner Child“. Finále alba pak představuje výlet do hájemství roztančeného, jiskřivého Nového tanga v kompozici „Acceptance“. Přijetí už je pouze jen na posluchači…
