Na otázku z titulku se pokusím odpovědět skrze tyto tři novinky…
Floris Kappeyne Trio – Closer
Pianista Floris Kappeyne náleží k mladé generaci nizozemských jazzmanů; ovšem již deset let patří k výrazným osobnostem amsterodamské scény. Studoval nejen jazz, ale také klasiku, což se výrazně promítá do jeho hudby, která oba světy spojuje. „Closer“ je třetí titul jeho tria. Vyšel 14.dubna. Na předchozím albu „Synesthesia“ (ZenneZ, 2019) k fúzi jazzu a klasiky přibyla také elektronická hudba; ta je ostatně v menší míře přítomna i na novince. Pianista má na svém kontě též album sólového klavíru – „Half Of What I Say Is Meaningless“ (ZenneZ, 2021).
Hudba je pro mě způsob, jak prozkoumat duchovní stránku života a najít mír a uzdravení,“ prohlásil Kappeyne. A k novému albu poznamenává: „Jak se svět začíná vzpamatovávat z pandemie, každodenní nápor může být ohromující. Prostřednictvím svých skladeb se snažím přenést posluchače do uklidňujícího, klidného světa. Pomocí směsi akustických a elektronických nástrojů jsme vytvořili zvuky připomínající přírodu a pohodlí domova. Abychom tento pocit plně vystihli, nahráli jsme naše album v útulném obývacím pokoji, s praskajícím krbem a milovaným psem po boku. Společně v jedné místnosti jsme se snažili vytvořit pocit spojení a intimity, která dokáže být cítit skrze každou notu.“
Onen útulný pokoj se nacházel v jednom francouzském zámku. Byla využita speciální nahrávací technika, a to skrze dva mikrofony, kdy byli tak hudebníci co nejblíže u sebe, de facto propojeni; binaurální nahrávání vytvořilo pocit hluboké intimity. Záměrem proto bylo dosáhnout 3-D stereo zvuku, aby se posluchač mohl cítit v téže místnosti společně s aktéry. Těmi kromě lídra s pianem a syntezátorem jsou kontrabasista Tijs Klaassen a bubeník Wouter Kuhne.
Autor také chtěl, aby na nahrávce byly slyšet site-specific zvuky z hradu a přírody vůkol. Už to samo o sobě navozuje pocit klidu a relaxace. Například hned v úvodní skladbě „Mirror II.“ slyšíte praskání ohně. (Ostatně, k něčemu podobnému přistoupilo v roce 2015 trio Roberta Balzara, kdy nahrálo a natočilo v lesích u Poličky na Českomoravské vrchovině DVD „One Day“.) Album obsahuje šest skladeb. Převažují emotivní, hypnotické rytmické figury, elektronické témbry, vycizelovaná, perlivě řídká klavírní hra a citlivý dobrovod rytmiky, jež tak boří hranice mezi kompozicí a spontánností. Devítiminutová „Inner Monologue“ je navíc čistě sólový klavírní kus. Ovšem nechybí ani jazzově naléhavější skladba, kterou je závěrečná „Powder Blue, Burgundy and Sage“.
Kósmos – Averno
Italskou kontrabasistku Ilarii Capalbo, nyní žijící ve Švédsku, jsem tu představil vloni v souvislosti s jejím autorským albem „Karthago“. Ovšem již téměř deset let hraje v triu Kósmos, a to společně s dalšími neapolskými rodáky – pianistou Stefanem Falconem a bubeníkem Giuseppem D´Alessandro. Novinka „Averno“ (Mít), která vyšla 19.května, je jejich druhou nahrávkou.
Trio debutovalo albem „Back Home“ (Jazzit, 2019), na němž se vypořádávalo s odkazem legendárního pianisty Lennieho Tristana (1919-1978). Nové album „Averno“ je již téměř celé autorské, přičemž každý z trojice napsal dvě skladby; jedna je pak převzatá. Pojmenované je po jednom jezeře v Itálii, o kterém se ve starověku věřilo, že se tudy vstupuje do podsvětí. Album tak vyznívá notně tajemně, místy melancholicky, temně a také meditativně a hypnoticky. Aktéři tak dokazují, že trio dokáže být navýsost živým organismem.
Skladby jsou syceny lidově zabarvenými melodiemi, moderním jazzovým výrazivem a klasickou evropskou tradicí. Jsou promyšleně aranžované a neochvějně melodické, vycházející z kolektivního přístupu, ale to nijak protagonistům nebrání v neohrožené improvizaci. A v tom jsou si všichni tři rovni; není to klasické klavírní trio, kde má navrch pianista. Důkazem budiž fakt, že k nejsilnějším skladbám patří ty, v nichž dostává hodně místa kontrabasistka. Jako je tomu třeba hned v úvodní „Raba´iyyat“, zprvu výrazně melodické, lyrické, aby po jejím sóle dojde k rozvolnění a výtrysku obrovského napětí mezi smyčcovým basovým partem a eruptivními bicími. „Largo“ (což je navíc její kompozice) je nesmírně sugestivní, a přitom křehkou meditací, z níž vykrystalizuje jímavá melodie, završená nádherným kontrabasovým sólem.
Ovšem celé album je plné skvostné hudby! A vrcholí dvojicí skladeb, jež představují dva póly výsostné jazzové lyriky. „Hymn“ (mimochodem nejdelší kompozice na albu – 8:14) zní oslavně, téma připomíná dokonce jeden z nejvýraznějších motivů Musorgského „Obrázků z výstavy“; piano a šlapající rytmika hudbu patřičně rozvášní. Závěrečná coververze známé melodie legendárního švédského písničkáře a herce Olleho Adolphsona (1934-2004) „Så Rinner Tiden Bort“ (Takhle čas utíká) je pak rezervoárem perlivých a ponorných impresí, protkaných kontrabasovými vyhrávkami.
The New York Second – After the Hours, the Minutes
The New York Second je nizozemské hudební těleso, jež založil v roce 2015 skladatel a pianista Harald Walkate. Po albech „Bay of Poets“ (2017), „Emergo“ (2020) a „Music at Night“ (2022), které skupina nahrála jako kvarteto, kvinteto a septeto, vyjde zanedlouho (oficiální datum vydání je 10.července) nová, v pořadí čtvrtá nahrávka, tentokrát ale v triu – „After the Hours, the Minutes“. To jest ve složení Harald Walkate – klavír / Lorenzo Buffa – kontrabas / Max Sergeant – bicí.
Pod názvem souboru The New York Second se skrývá úsměvné pojmenování údajně nejkratšího měřitelného časového úseku v multiverzu; konkrétně má jít o zlomek času mezi rozsvícením zelené na semaforu a zatroubením nervózního taxikáře v autě za vámi…
Více než šestašedesátiminutová stopáž skrývá tucet Walkatových skladeb. Panuje tu pohoda, album se příjemně poslouchá, ale přiznám se bez obalu, že jsem čekal víc. Očekával jsem prostě něco překvapivého, neotřelého. Směs melodické jazzové lyriky a vlivů klasické, vesměs romantické hudby ale nikoho neurazí, a mnohé jazzofily dokonce nadchne. To bezpochyby.
Já osobně za nadprůměrné považuji i tak více než polovinu skladeb. „Song About Nothing“ patří k těm hutnějším, kdy téma představuje spíše výrazný riff a kde ke gradaci přispívají v sólech všichni tři aktéři. „The Great Wait“ je melodicky rozvinutější, ale stále si udržuje hutnou dynamiku a šťavnatost. Naopak „There But For the Grace of God“ je nositelem jímavého, lyrického výrazu, v němž se snoubí oslava melodického bohatství s naléhavostí; však také rytmika tepe a bubeník dokonce vystřihne obstojné sólo. Podobně vystavěná je skladba „Your Cat Got My Rabbit“, kde společně s bicími pomáhá ke gradaci také kontrabas. Ten je ostatně pořádně slyšet také v následující „What the Bagelman Sax“. Troufal bych si dokonce tvrdit, že díky kontrabasistovi je výraz tria o level výraznější; totiž pianista sice hraje výborně, ale poněkud předvídavě. Ostatně toto trio, stejně jako to předchozí, není opět klasickým příkladem toho, kde vládne piano.
Album díky závěrečné dvojici skladeb nakonec kulminuje tam, kde jsem ho očekával. „Allez les Bleus“ mísí blues se šansonovou melodií; pianista se zde rozehraje fakt parádně! A nechybí ani kontrabasová paráda. Finálová „Let´s Go Where the Mountain People Go“ čerpá ze spirituálu, a získává tak duchovní sílu…
