Nedávno vyšla tři pozoruhodná alba sólového klavíru, jež propojují světy jazzu a klasické hudby. Nová alba mají tak na svém kontě Tania Giannouli, Sarah Beth Briggs a Greg Burk. Tedy interpreti, kterým jsme se tu v minulosti již věnovali. A jejich počiny opět nezklamaly…
TANIA GIANNOULI – Solo
Po triové nahrávce „In Fading Light“, kterou řecká pianistka představila také koncertně na konci roku 2021 v pražské Novoměstské radnici, přišla Tania Giannouli s albem, na němž si vystačí pouze s akustickým pianem. Tuto její vskutku intimní tvář jsme mohli vidět také, a to vloni na 27.ročníku Mezinárodního festivalu jazzového piana v Praze.
Její páté autorské album, které vyšlo 8.června opět u novozélandského labelu Rattle Records, je úžasnou kolekcí 24 drobných improvizací. Protagonistka k tomu říká: „Být sám s nástrojem mi dává neuvěřitelný pocit svobody. A přesto není nic náročnějšího než sólový recitál. Sám na jevišti je člověk nucen být pravdivý, nic nezadržovat ani nepředstírat a dovolit si být zranitelný. Když je člověk upřímný, najde při tom sílu. SOLO je velmi osobní cesta, vyprávěný příběh bez filtrů, a doufám, že to posluchači poznají a budou se s ním ztotožňovat svou hlavou i srdcem.“
Její hudba, byť omezena na jediný zdroj, je neobyčejně bohatá výrazově, dynamicky, narativně i barevně. Vychází z fúze jazzu a klasické hudby, včetně té soudobé, avantgardní. Je to vpravdě nadžánrová hudba. Základem jsou tři tvůrčí přístupy. Za prvé: oslava přirozeného akustického zvuku klavíru, v němž se snoubí tónová průzračnost, lyrika, čistá, jiskřivá melodičnost, také ovšem naléhavost, emoce, exprese a důraz minimalismu. Do této množiny spadají třeba skladby „Novelette“, „Two Tones“, „Epilogue“, vskutku oslavná „Prelude“, „Grey Blue“, „Same Dream“ (a´la Max Richter), „Black Sea“ (inspirovaná balkánskou hudbou), cinematická „Twin Star“ a závěrečná „Unfalling Stars“. Za druhé: kontrast mezi přirozeným zvukem, preparací a též hrou na struny v útrobách nástroje, čili mezi melodičností, perkusivním a spektrálním zvukovém pojetí klavíru, což přináší vzrušující dramatičnost, expresivitu i mysterióznost. Sem patří kupříkladu „Metal Snake“, „Intone“, „Broken Blossom“ (zde se rozezvučí i struny, evokující cimbál), „Demagnitude“ (výrazně mysteriózní),„Spiral“ (balkánsky řízná, roztančená, plná vášně), „Out of“ (výrazně minimalistická) a „Folegandros“ (notně mystická). Za třetí: cele evokace elektroakustické hudby, což je nejméně početná skupina skladeb, ale o to více vzrušující. Poslechněte si třeba hned úvodní „Transportal“, v níž Tania Giannouli dosahuje až hororového výrazu, umocněného temnými úhozy. Ponorná, introvertní je pak improvizace v „Hidden“.
Úžasná nahrávka, jedna z nejvzrušivějších, jakou jsem měl možnost slyšet v souvislosti s osamoceným klavírem!
SARAH BETH BRIGGS – Variations
Britská klavíristka Sarah Beth Briggs, byť interpretka klasické (vážné) hudby, je čtenářům Jazzportu také známa. Její nové album „Variations“ by totiž mohlo opět zajímat i jazzové posluchače. Tím, že tentokrát sáhla po Mozartových, Beethovenových, Mendelssohnových a Brahmsových Variacích, činí její přístup vskutku blízký jazzovému naturelu.
W.A.Mozart zkomponoval „Variaci na Menuet od Duporta“ v roce 1789, a to pravděpodobně na žádost pruského krále Friedricha Wilhelma II. Skladatel čerpal z jedné rané violoncellové sonáty Pierra Duporta, jež byla v té době nesmírně populární. Z jediného tématu vyždímal Mozart soubor devíti půvabných variací a klavíristka Sarah Beth Briggs zase kypící a krystalicky čistoskvoucí směs lehkoruké zpěvnosti, zpěněné radosti a tanečního reje; kontrasty jsou tu opravdu odstíněny, aby neustále překvapovaly posluchače.
Pro mnohé z vás (pro mne také) je jistě překvapením, že Ludwig van Beethoven napsal variace na současnou britskou národní hymnu – „God Save the King“. Ale je to tak. V roce 1803 skladatele oslovil George Thomson, státní úředník z Edinburghu a nadšený sběratel lidových písní, aby zkomponoval šest sonát na skotské melodie. Tento projekt se sice neuskutečnil, ale do roku 1820 vzniklo cca 150 úprav skotských, welšských a irských písní. A oněch sedm variací na „God Save the King“; Beethoven k nim poznamenal, že v této melodii mají Angličané požehnání. Skladatel se jimi očividně náramně bavil. A baví i posluchače, neboť prokazuje též smysl pro humor. Téma různě zahušťuje, podrobuje tempovým změnám leckdy pikantně a zlomyslně, proměňuje jej dynamicky, rytmicky i stylově (nechybí ani barokní fuga). Ovšem vždy se vrátí k slavnostní náladě. Klavíristka toto vše zvládá s bravurou sobě vlastní.
„Šest variací na původní téma F dur Op.54“ zkomponoval Beethoven v roce 1802, a to sotva dva týdny po dokončení slavného „Heiligenstadtského testamentu“, ve kterém se přiznal, že ho postupující hluchota přivedla málem k sebevraždě. Tvrdil, že obě díla byla napsána „zcela novým stylem a každé zcela jiným způsobem“. Pianistka zvýraznila tu zpěvnost, lyričnost, čistotu, onde dramatičnost, temnou sugestivitu, různé formy vášně a stylů, tam zase taneční formy, včetně menuetu.
„Variace sérieuses Op.54“ dokončil Felix Mendelssohn-Bartholdy v roce 1841 jako součást kampaně s cílem získat finanční prostředky na stavbu velké bronzové sochy Beethovena v jeho rodném městě Bonnu. Obsahuje téma a 17 variací. Mnohé skladby vyžadují vskutku virtuózní techniku a smysl pro výraz. Nahrálo je mnoho slovutných klavíristů, včetně Vladimira Horowitze a Svjatoslava Richtera; o to více smekám před Sarah Beth Briggs!
Její album završují „Variace na téma od Roberta Schumanna Op.9“ Johannesa Brahmse. Ty reflektují vztah mezi Schumannem, jeho ženou Clarou a Brahmsem. Brahmsovi bylo dvacet let, když byl v roce 1853 představen Schumannovým. Jako dík za pochvalu a podporu zkomponoval mladík tyto variace. Mají ohromující hloubku a smutek, umocněny jsou momenty velkého dramatu. Je to vskutku mistrovské dílo, neobyčejně vyzrálé; jde vpravdě o nádhernou poctu Robertu Schumannovi, který byl právě přijat do azylového domu po jeho pokusu o sebevraždu, a jeho oddané (ale proslýchalo se leccos) ženě Claře, která byla v té době těhotná s jejich sedmým dítětem. Klavíristka hraje procítěně, s patřičným vhledem; expresivně až drásavě na straně jedné, s vášní, touhou a nadějeplně na straně druhé.
Všechny informace o hudbě a okolnostech vzniku alba, neboť jsou nesmírně zajímavé, najdete zde (.pdf).
GREG BURK – And The Sea Am I
Amerického (ale v Itálii žijícího) pianistu Grega Burka jsem tu před časem představil v souvislosti s jeho triovou nahrávkou „Message In the Clouds“. Novinka, která vyšla 12.května na jeho vlastní značce Tonos Records, navazuje na předchozí dvě sólová alba „Clean Spring“ (SteepleChase Records, 2016) a „As A River“ (Tonos Records, 2019). Zatímco ty byly na téma řek a jezer, jež znal ze svého domovského Michiganu (mimochodem tento repertoár jsme měli možnost slyšet naživo v Praze na Mezinárodním festivalu jazzového piana 2019), třetí sólovka je inspirovaná mořem; koneckonců žije nyní na pobřeží Středozemního moře. Je z celé trojice nyní recenzovaných titulů de facto jediným opravdu jazzovým albem; tedy podle striktního žánrového dělení.
Otevírá jej mistrná skladba „I Am The Sea“, bohatá na lyričnost, imprese, hluboké přemítání, zpěvnost; posluchač má vskutku pocit nekonečnosti. V „Petals On the Water“ se mísí průzračná melodická forma evokující píseň s intenzitou jazzové improvizace. Bezmála osmiminutová „Sapphire Mist“ je rozvolněnější, s hutnými expresemi dotaženými až k hrozbě, s nečekanými úhozy, místy s lyrickým zurčením. Titulní „And the Sea Am I“ hýří hravostí, svižným vlněním, proměnlivým houstnutím a finálovým zpěněním. „We´ll Be Together Again in Time“ je poctou jazzovým standardům, hranou odlehčeně, s radostí, s nesmrtelnou chutí. Kompozice „Ocean Dance“ je sycena rozpustilým tanečním rejem a melodií inspirovanou jakousi kvazi lidovou písní. „Imperfect Strangers“ je melodicky již okatě nalidovělá; mísí se v ní Burkova rodná hrouda s vůní moře a slunné Itálie. Album uzavírá gospelem prodchnutá „Horizon Contemplation“, zurčivě lyrická, optimistická, plná víry a pokory.
