13. Enter Enea Festival, Nad Jeziorem Strzeszyńskim, Poznań, středa 7. června 2023
Po úterním mimořádně podařeném festivalovém večeru jsme natěšeně čekali další nezapomenutelné hudební zážitky na závěrečném koncertu. A hned první číslo středečního programu Gloria Campaner Trio – ASTOR naplnilo naše očekávání. Charismatická klavíristka Gloria Campaner z Benátek si na pódium přivedla vynikajícího klarinetistu Alessandra Carbonare a podobně schopného bandoneonistu Maria Stefana Pietrodarchiho, aby zahráli koncert věnovaný slavnému argentinskému skladateli a hráči na bandoneon Ástoru Piazzollovi, který zahrnutím prvků jazzu i klasické hudby přetavil tradiční tango do nového stylu nazvaného tango nuevo.
Piazzollovy skladby, v noblesním pojetí tohoto tria hrajícího je s mimořádným zápalem, zněly naprosto nádherně, radost absorbovat každý tón. V polovině jejich vystoupení ohlásila krásná Gloria interpretaci Piazollových Cuatro Estaciones Porteñas (tj. The Four Seasons of Buenos Aires) společně s Leszkem Możdżerem. Společná interpretace všech čtyřech ročních období Otoño (Autumn), Invierno (Winter), Primavera (Spring) a Verano (Summer) byla pastvou pro uši a duši, ‘le grand tango’ najdete ve video ukázce. Ovace nebraly konce, překrásně zahrané Libertango v přídavku dalo koncertu pořádný vykřičník. Bravo.
Michal Kratochvíl: Gloria Campaner se svým triem předvedla temperamentní nástup hodící se k hudbě Astora Piazzoly, kterou po celý koncert hráli. Semknuté trio na scéně působilo jistě, i když se jednalo o jediný koncert v roce 2023. Gloria předvedla i trochu své polštiny, kterou pobláznila místní publikum a vyznala se, že Enter festival prostě nemohla odmítnout. V nádherné teskné baladě Oblivion přišla změna nálady, ale poté jsme se zase hned navrátili k energetickému tangu nuevo, při kterém Mario vypjatou energii projevoval i svými grimasami a teatrálními pohyby. Na pódiu samozřejmě nemohl chybět také Leszek, který však kapelu vypekl skvělým vtípkem se svým dvojníkem. Ten přišel na pódium a začal hrát úplně jinou skladbu, čímž Glorii a Maria zcela rozhodil. Posléze na scénu vtrhl skutečný Leszek s ochrankou a dvojník byl z pódia vyveden. Publikum i kapela se smíchy popadali za břicho a jednalo se o nadmíru vydařenou vskuvku. Poté se již skladba s Leszkem odehrála bez dalších „komplikací“ a byla nádherná. Trio pokračovalo v programu The Four Seasons of Buenos Aires a na závěr samozřejmě nechybělo slavné Libertango.
Jan Ptaszyn Wróblewski Quartet přivedl na festival legendu polského jazzu, vynikajícího saxofonistu, skladatele, aranžéra, dirigenta, pedagoga a hudebního publicistu Jana Ptaszyna Wróblewského (nar. 27. 3. 1936), který debutoval v roce 1956 v kapele Krzysztofa Komedy. Se zkušenými spoluhráči Andrzejem Święsem – kontrabas, Marcinem Jahrem – bicí a hostem Leszkem Możdżerem – klavír zahráli precizně řadu jazzových standardů a na závěr pořádné blues. Srozumitelná podmanivá hudba přilákala těsně pod pódium i dvě zaujaté děti. Polští diváci byli zcela dojatí.
Michal Kratochvíl: Jan Ptaszyn Wróblewski Quartet feat. Leszek Możdżer byl jedním z koncertů, u kterého jsem příliš netušil, co mohu očekávat. Bylo mi tak trochu jasné, že nejspíše již nepůjde o žádný převratný avantgardní jazz, ale že to bude až takto nostalgické a staromilské jsem nečekal. Musím rovnou napsat, že tento typ jazzu mě již přespříliš neexcituje. Nepomohlo tomu ani to, že se bohužel pořád jelo podle tradičního schématu, kdy jedno sólo střídá druhé a žádný moment překvapení či nějakého výraznějšího vzrušení nepřichází. Snad jen v Nefertiti, kdy si Jan odpočinul a skladba byla bravurně prezentována v triovém formátu pod vedením Leszka. Je vlastně dobře, že i takovýto koncert se v rámci festivalu uskutečnil, protože Poláci své legendy milují a dávali to patřičnými ovacemi najevo. Zároveň tento výstup podtrhl skvělou pestrost dramaturgie festivalu.
Závěrečným vystoupením festivalového programu byl první polský koncert Connie Han Tria obsahující hudbu z jejího posledního alba Secrets of Inanna, kde promlouvá hlasem antické bohyně lásky, krásy a války, která byla vzorem ženskosti, půvabu a vyrovnanosti. Slovy Connie: „Tato mnohostranná bohyně byla sebevědomá ve své nestydaté pýše, sexuálních výbojích a drzosti. Bojovná a drzá Inanna se nezastaví před ničím, aby dosáhla svých cílů jako vášnivá žena s železným charakterem a neukojitelnou touhou po moci.“ Svému záměru představit Inannu na koncertu přizpůsobila Connie svoje extravagantní oblečení, které poněkud přehnala. Trio Connie Han – klavír, Bill Wysaske – bicí nástroje, Ryan Berg – basa předneslo zvláštní hudbu připomínající McCoy Tynera, která měla daleko od očekávaného vyvrcholení večera plného jazzové energie. Vlažný potlesk tak trochu z povinnosti byl jasným zhodnocením jejich snažení.
Michal Kratochvíl: Connie Han se svým triem prezentovala opačný koncertní přístup a hrála pouze své vlastní skladby v moderně znějícím hávu pianového tria. Na koncertě nejprve vyznala poctu McCoyovi Tynerovi skladbou For the O.G. a pak nám představovala své aktuální album Secrets of Inanna inspirované mezopotámskou bohyní lásky, krásy, sexu, spravedlnosti a politické moci. Mezi skladbami však poněkud zdlouhavě vysvětlovala příběhy o Inanně a svým odtažitým projevem si moje sympatie nezískala. Nakonec to nedohnala ani hudbou, která sice byla nesmírně našlapaná a trio z intenzity neubíralo po celou dobu koncertu, ale to byl právě ten největší problém celého vystoupení. Po pár skladbách jsem již měl pocit, že poslouchám to samé dokola a ocenil bych větší rozmanitost a dynamiku repertoáru.
Michal Sýkora: Celkově nezbývá než pochválit 13. Enter Enea Festival, který přinesl velmi zajímavý a pestrý program mnoha špičkových muzikantů z Polska a různých koutů světa a pořádně rozšířil náš hudební rozhled. Značnou zásluhu na tom má Leszek Możdżer, vystupující každý večer s někým jiným. Takového uměleckého ředitele musí v Poznani nosit na rukou. Jen tak dál!
Michal Kratochvíl: Enter Enea festival se rozhodně zaryl do našeho povědomí svým příjemným prostředím u jezera a skvělou dramaturgií. Jsem zvědav, kam se bude festival dále rozvíjet, neboť současný areál je již evidentně na hranici své kapacity. Kdyby se nějak lépe podařilo vyřešit to nešťastné uspořádání laviček před pódiem, byl by festival vlastně dokonalý!