Fagot je v jazzu něco jako šafrán mezi kořením. Proto budiž chvála za každou nahrávku s tímto nástrojem s tak specifickým zvukem! A již z tohoto důvodu lze přivítat s nadšením album „Of What Remains“, jež vydala kanadská instrumentalistka a skladatelka MELISSA PIPE se svým sextetem, což je zároveň její debut coby lídryně. Album vyšlo 21.dubna na montrealské značce Odd Sound.
Melissa Pipe se během studia jazzového saxofonu a kompozice začala zajímat také o flétnu, klarinet či basklarinet a posléze ji okouzlil jeden z nejneobvyklejších nástrojů v jazzu: fagot. Přelomovou událostí bylo pak v roce 2013 setkání s legendárním Yusefem Lateefem, který kromě hoboje prosazoval v jazzu právě fagot. Založila Misterioso Bassoon Quartet, pro který komponovala i aranžovala; třeba v roce 2014 společně s Michaelem Rabinowitzem, Paulem Hansonem a Markem Ortweinem provedla své úpravy skladeb Charlese Minguse. Přesto je fagot v jazzu stále vzácný. Již zmíněný Michael Rabinowitz je dnes pravděpodobně nejznámějším fagotistou; dokáže se prosadit nejen ve swingu, be bopu a hard bopu, ale též v avantgardním jazzu a volné improvizaci (např. s Anthonym Braxtonem). Co se týče jazzových fagotistek, napadá mne z těch současných již jen Sara Schoenbeck; exceluje například na loňském albu „Hyaku, One Hundred Dreams“ (Libra Records) japonské pianistky a skladatelky Satoko Fujii, které nahrála v New Yorku s tamními avantgardními hráči a hráčkami…
Umělecká vize montrealské fagotistky (a také barytonsaxofonistky) se plně zformovala na debutové autorské nahrávce „Of What Remains“. Její sexteto hraje cool jazz v té nejsoučasnější podobě, tj. vesměs s v hluboké poloze, v níž ale posluchače narativně neodírá temným výrazivem, ale naopak jej v jakémsi jasnozřivém posunu těší, ba doslova oblažuje. Cool jazz tu navíc prorůstá lehkými jazzovými groovy a vzdušnými, bohatými témbry komorní hudby.
Dovolte tedy, abych představil aktéry: vedle lídryně s fagotem a barytonsaxem je to trumpetista Lex French, pianista Geoff Lapp, kontrabasista Solon McDade, bubeník Mili Hong a tenorsaxofonista a basklarinetista Philippe Côté; toho čtenáři Jazzportu již znají, a to díky recenzi alba „Bell Tolls Variations / Fleur Revisited“, jež v roce 2021 nahrál s americkým pianistou Marcem Coplandem a smyčcovým kvartetem Quatuor Saguenay. Hluboký tónový ponor pak ve třech skladbách z celkových devíti umocňuje s kontrafagotem (!) hostující Michael Sundell.
Album otevírá miniatura „Complainte du vent“ tvořená fagotem a kontrabasem hraným smyčcem. To samé téma, nebyčejně baladicky ponorné, jímavé, pak rozvíjí celé sexteto pod tím samým názvem v tracku č.7. Kompozice „La part des anges“ (mimochodem nejdelší na albu – 8:29) je sycena klenutými i hlubokými témbry, v nichž se ve výrazné melodii proplétají nástrojové hlasy a posléze v průběhu sólových chorusů dochází k vzepětí. Svižnůstka „In Due Time“ narušuje cooljazzový charakter alba, neboť představuje řízný hard bop, ve kterém se trubka střídá v rychých sólech s fagotem, takže to evokuje vzrušující souboj; fagotistka ve finále dokonce slapuje! Ve dvou následujících skladbách se přidává kontrafagot. V „Ici, ainsi“ dokonce vystřihne vskutku strhující sólo, které ještě více prohloubí čáru zvukového ponoru; z něho se pak vynoří chorusy tenorsaxu a trubky. „Fragment No.2“ je doslova zanícen nádherně vznosnými témbry, perlivým pianem a kontrabasovým sólem. „Apothecium“ bluesovým frázováním a barvami evokuje Ellingtona; navíc rytmika elasticky swinguje, mezi sóly se zaskví barytonsax. V typicky baladicky cooljazzovém kusu „Day“ jsou ponorné témbry prošpikovány přemýšlivými chorusy piana, fagotu, trubky a bicích. Album uzavírá jediná převzatá, o to však pozoruhodnější skladba; je jí „Puudutus“ (Dotek) současného estonského skladatele Tönu Körvitse v Melissyně úpravě pro fagot a kontrafagot. Hymnická oslava melodie a jedinečných barev neobyčejných nástrojů!
