Jak jsme vás již informovali, kontrabasista JIŘÍ SLAVÍK vydal na značce Bivak Records další album. Nahrál jej s mezinárodním triem a dostalo titul „Nostalgia“. Jiří Slavík, držitel Ceny Anděl za nahrávku „Mateřština“ (Animal Music, 2016), uvádí na scénu trio s bubeníkem a perkusistou Paulem Clarvisem, výsostným studiovým hráčem (především pak v Abbey Road, od rocku přes jazz až po filmovou hudbu), a pianistou Liamem Noblem, jehož jsem tady před časem představil v souvislosti se sólovým počinem „The Long Time“ (Edition Records, 2019).
Nejde o první Slavíkovo album pro brněnský Bivak Records. Na konci roku 2021 zde vyšlo jeho triu The Survivors (s Jiřím Levíčkem a Jakubem Tenglerem) neprávem opomíjená nahrávka „Děti a rodiče“.
Ovšem novinka jeho britského tria je zcela o něčem jiném. I když něco společného tu je: Slavíkův smysl pro chytlavou melodii, hravost, místy až dětsky naivní rozvernost. Všichni tři pak ve svém návratu k jazzové tradici sáhli po způsobu hry, který je totálně v rozporu s dnešní dravostí či naopak baladickou zatěžkaností. Všech devět skladeb plyne zlehounka, vskutku odlehčeně; je to cool, aniž by to byl programní cool jazz. Dlouho jsem neslyšel natolik pohodový, a přitom instrumentálně kvalitní jazz…
Jiří Slavík je autorem čtyř skladeb. „My London Past“ album otevírá; skvostně melodická, vpravdě staromilská, postupně zahušťovaná, přičemž trio nikdy neopustí melodii. „Same Old S“ je svižná swingovka korunovaná sólovými jízdami kontrabasu a piana. „Paul´s Noble Waltz“ je rozverně roztančený kus, ale aktéři netlačí na pilu, není to řádný rej, spíše se to jen tak vznáší. V „And Then It Did Come“ s antré křehkého piana se trio rozehraje k čiré lyričnosti.
Na albu nechybí Gershwin; jeho „Lullaby“ je neobyčejně křehká ukolébavka, která ale posluchače neuspí, neboť si vychutnává až klasicistní piano. Došlo také na klasika jazzové moderny Charlese Minguse; „Nostalgia In Times Square“ je vskutku sycena nostalgií, ale příjemnou, vzdušně nabluesovělou. Trio se tu nejen uvolní, ale také na chvíli výrazově rozvolní; dojde i na mingusovsky řídké klavírní a razantnější kontrabasové sólo.
A pak je tady trojice notoricky známých písní, jež ale trio interpetuje natolik odzbrojujícím způsobem, že jim tak vtisklo vlastně zcela nový výraz! Tradicionál „Red River Valley“ je jen tak lehounce načrtnutý, beze slov, že cítíte pouze ten sluneční svit, o kterém se tu v originále zpívá. Ve slavném standardu „It´s Long Way to Tipperary“ Johna McCormacha, de facto zlidovělém, se již ozývá uvolněný, ten nejpřirozenější zpěv (a to i společný), v závěrečné „Škoda lásky“ zpívá pak Slavík typicky odzbrojujícím stylem a´la Chet Baker.
Navýsost příjemné, a přitom netuctově znějící jazzové album!
