V letošním předjaří vydal JAROSLAV ŠIMÍČEK vlastním nákladem zcela sólové autorské album „My Secret Movies“. Pracoval na něm průběžně deset let; materiál nahrával ve svém domácím studiu v průběhu let 2012-2023. Pouze ve čtyřech skladbách se objeví dva hosté…
Kontrabasistu a skladatele Jaroslava Šimíčka nemusím jazzporťákům představovat, psal jsem tu o něm třeba v souvislosti s jeho kvartetem resp. kvintetem či jako tvůrci vážné hudby; ještě se pak ozval z covidového vězení, aby ujistil veřejnost, že se tvorby nevzdal. A konečně letos 8. března jsme se dočkali pozoruhodného alba…
Album s příznačným titulem „My Secret Movies“ tvoří dvanáct skladeb, jež představují pestrou paletu hudebních obrazů, respektive jakýchci krátkých zhudebněných filmů, jak stojí v titulu. Jaroslav Šimíček, autor všech skladeb, tu nahrál všechny nástroje sám – ať už kontrabas, basovou kytaru, kytaru akustickou i elektrickou, piano a další klávesové nástroje. Provedl také závěrečný mix nahrávky a je i autorem abstraktní malby na obalu. V jedné skladbě se ozve vokál Dáji Šimíčkové a ve třech pak bicí Petra Mikeše.
JAROSLAV ŠIMÍČEK: My Secret Movies
Výrazová pestrost alba má jednoho společného jmenovatele, jenž jej sceluje, takže nepůsobí jako onen příslovečný dort pejska a kočičky – je to lahodná, měkká zvuková barevnost, přitom čerstvě svěží a umně zahuštěná. A to se tu střetávají dva světy. A to přesně napůl. Jeden tvoří zvukomalebná náladovost, leckdy bezmála z rodu easy-listening, druhý pak až orchestrálně jazzová hutnost. Do první množiny patří hned první dva tracky – úvodní „Autumn Light“, ve které se vyloupne nádherné kontrabasové sólo, a následující „Juggler“; pamatujete na stejnojmennou skladbu Weather Report z majstrštyku „Heavy Weather“ (1977)? Tak Šimíček svého žongléra tolik nerozpohyboval. Skladba „Dream“ je zahalena do ambientních oblaků, protkaných perlivými a pizzicatovými tóny, jež občas vystraší hromové zaburácení tympánů, „Just a Little Moment“ je sycena témbry a minimalistickým perlením. A konečně „Without Words“ se směsí newgrassu, jazzu a easy-listening, umocněnou ženským vokálem, a závěrečná, impressionistická „Snowflake“ dotvářejí tento mile barevný svět tvůrce. Opačný pól, naplněný expresemi a jazzovou šťavnatostí, zahajuje třetí track „Midnight Garden“, oproti zvyklostem svižné, klokotavé fusion, žádný romantický ponor; to se mi moc líbí, protože kdo nějaký čas žil v sepětí s přírodou, tak ví, že půlnoční zahrada žije víc než ve dne. „Cumulonimbus“ (což je mohutný a hustý oblak v podobě hor nebo obrovských věží) je hutný žestěmi, orchestrálně zvukomalebný, s bohatou strukturou. „Dark Dance“ evokuje symfonickou hudbu Aarona Coplanda na straně jedné, na druhé odkazuje k šamanské polyrytmické hudbě. Pak následují jasné jazzové odkazy. „Sunday Afternoon In Harlem“ s říznými orchestrálními sazbami a bluesovým tahem, se sóly el.kytary a varhan; evokuje to Gila Evanse sedmdesátých let. „Trip With Miles“ jasně naznačuje, oč půjde; jazz-rocková fúze s výraznou basovou linkou, trochu funkově bublavá, elektronikou sycená by odpovídala, ale part trubky je umírněný, zní pouze jednoduchý melodický motiv. V takto vzniklém napětí si můžeme položit otázku, o jaký trip vlastně jde; jenže díky oné překvapující opatrnosti nezazní jediný kiks, což se ale Milesovi nestávalo… A je tu „Glass Eye“, tříminutová, zahuštěná fusion jízda ozdobená syntezátorovým chorusem.
Těším se na další odhalené tajnosti!