Pondělní večer (24. 4. 2023) se v Jazz Docku stal svátkem pro všechny milovníky severské hudby. V rámci tradičního klubového festivalu Jazz čtyř kontinentů kvartet ve složení Eivind Aarset – kytara; Audun Erlien – baskytara; Wetle Holte – bicí, perkuse; Erland Dahlen – bicí, perkuse předvedl své aktuální album Phantasmagoria, or A Different Kind of Journey.
Geniální dynamika kapely, postrockové pnutí a gradace se na nás valí hned od začátku téměř dvouhodinového koncertu. Naštěstí však kvartet nestaví jen na rockové jednoduchosti, takže to hned v první rozjeté skladbě utnou a chvíli se věnují free jazzovému hlomození. Ale je to jen na chvilku, aby tu nastřádanou energii moc nerozmělnili. Najednou na nás vybafne neskutečně ostrá basa, která řeže do živého a koncertu se zase vrátí řád. Eivind kreslí kytarou a pak to zas rozjedou a našlápnou naplno. Další kus začíná Audun předehrou s využitím flažoletů a pomalu navodí atmosféru, aby mohla rozkvést další nádherná severská krajina. Velmi pozvolně ji začnou rozvíjet i bubeníci vyhrávkami na zvonky a poté naskočí pomalý rytmus a Eivind začne dávkovat svou střídmou hru, která postupně košatí. Tentokrát se ale nerozvine do očekávaného nášupu, jak tomu bylo předtím, protože přijde další rozháraný předěl plný nepravidelných rytmů, které si postupně sednou. Bubeníci tak začnou skladbu šponovat s neuvěřitelnou dynamikou a zvukovou silou. Takhle špičkový zvuk jsem už dlouho neslyšel. I když muzikanti na pódiu rozjedou pekelnou jízdu, Eivindova kytara kvílí a pak tam začne posílat hutné riffy za mohutné podpory kapely, vše je krásně zřetelné a krystalicky čisté a můžeme si dosyta užívat tento zvukový orgasmus, který vrcholí sekanými riffy a hutným metalovým soundem. Je to hrozně nahlas, ale vůbec to nebolí! Smekám klobouk před zvukařem kapely Svenem Perssonem.
Na řadu přijde střídmé představení kapely a může se rozjet další část, tentokráte uvedená kytarovými plochami, po nichž naskočí zdvojené bicí a hutný spodek na basu. Kytara se chopí vůdčí role a naznačuje melodii, což se brzy mění a tahounem se stává basa. Další klimax utichá do hlubokých zvukových ploch a perkusivních hrátek, které se tentokrát zvrhnou do masivního zdvojeného sóla na bicí. Po frenetickém sólování bubeníků je klub u vytržení a zákonitě musí přijít kontrastní zklidnění. To dává prostor rozvinout další krásnou zvukovou krajinu, ve které Eivind nechá zpívat svou kytaru, pak ji synťákově zašpiní a za postupného zrychlování a zesilování jsme svědky vyloženě postrockové pecky rozbité do dalšího free blbnutí. Tahle věc mi přinesla další, již několikátý, hudební orgasmus. A ten zvuk! Na závěr nás čeká ještě takové jemné pošimrání, aby to kvartet mohl rozbalit do přídavku, utnout ho a zas neskutečně vygradovat. Druhá přidaná věc byla velmi pozvolně rozkvétající ukolébavka, která tak vlastně vůbec neskončila. Naprosto zasloužené ovace ve stoje alespoň části sedících diváků a za mě prozatím koncert roku! Slastný zážitek. Ve videu se ponořte na krátkou chvíli do těch úžasných momentů popsaných výše…
Fotky a video: Jakub Macháček