Na malém nezávislém labelu Jipangu, který založil zvukoborec Jára Tarnovski, vyšlo 4.února pozoruhodné debutové album. Zove se „Arborio“ a stvořila jej klavíristka a improvizátorka BARBORA POLYXENA NOWAK.
Nahrávka vznikla v pardubickém Divadle 29 pod dohledem hudebního novátora Miro Tótha (jistě netřeba představovat, psali jsme tu o něm několikrát, naposledy zde. Zdrojem veškerých tónů na albu je preparovaný klavír, na který hraje „pouze“ ona, a to v reálném čase, Barbora Polyxena Nowak.
Ta se naprosto přirozeně pohybuje mezi starou hudbou a současnou improvizací. Vystudovala klasický klavír na pardubické konzervatoři, v současné době studuje cembalo na Akademii staré hudby v Brně. V poslední době pak experimentuje zejména s neortodoxními technikami hry na klavír, preparacemi a hraním v útrobách nástroje. Protagonistka k tomu říká: „Když jsem poprvé slyšela Makrokosmos I. George Crumba, naprosto to změnilo mé dosavadní vnímání klavíru. Začala jsem sama experimentovat, proběhlo pár skladatelských pokusů, až jsem dospěla do fáze, že mě naprosto pohltila improvizace založená na preparaci. Tehdy jsem potkala například skvělou klavíristku a skladatelku Elisabeth Harnik, nebo Reinholda Friedla, kteří mě velmi ovlivnili. V samotné volné improvizaci je mým velkým vzorem Cecil Taylor.“ Nowak posléze spolupracovala například s Pražským improvizačním orchestrem (tehdy ještě jako Barbora Čopáková) nebo triem Frisk, aktuálně působí v triu s Lucií Páchovou (vokál, citera) a Renatou Rakovou (klarinet).
Titul debutové nahrávky osvětluje autorka takto: „Rýže arborio na sebe úžasně váže různé chutě, které spojuje, podobně jako jsem se snažila při nahrávání spojit různé ruchy a zvuky s melodiemi a harmonií tak, aby výsledkem nebyl naprostý chaos, ale něco na způsob takového hudebního rizota.“ Album obsahuje čtyři skladby. Když jsem se nejdříve díval na jejich názvy, přemýšlel jsem nad tím, zda existovaly již před samotnými improvizacemi či nebyly vymyšleny až následně, jak se zhusta stává. Tehdy si říkám, že by se mohly jmenovat jakkoli. Jenže při samotném poslechu těch skladeb jsem nic takového již neřešil. Všechno mně tam pasovalo, ty skladby tvořily dokonalý umělecký (ú)tvar, a já si tak jejich poslech náramně užíval. Jediné, nad čím jsem se zamýšlel, bylo to, zda by se líbily i Jakubu Slováčkovi a Petru Slabému, hudbymilovaným, nonkonformním a skvělým kamarádům, kteří nás tak zoufale předčasně opustili, a jimž je za toto album vyjádřeno zvláštní poděkování. A jsem přesvědčen, že ano!
Stejně jako mně by se líbil „Orel skalní“, v níž probíhá úchvatný pohyb tónů vzešlých ze strun i klaviatury, zprvu pozvolný, posléze perlivý, intimní i naléhavý, zahušťovaný k závěrečnému rozletu. „Hejkal“ je perkusivně strašidelný, poté až fyzicky brunátný i perlivě rozněžněný; pianistka tu vůbec strhujícím způsobem pracuje s dynamikou. A což teprve „Bubastis“! Slyšíte škrábání, robustní údery, jakési našlapování, perlivý i brunátný pohyb, nepředvídatelně nepravidelný. A vězte, že v titulu skladby se skrývá starověké egyptské město, jež bylo centrem uctívání kočičí bohyně Bastet; proto se zde také ukládaly všechny kočičí mumie. Album, byť rozsahu EP, ale o to více hutnější, vrcholí titulní, bezmála devítiminutovou skladbou Arborio. Něha v tónech, niternost, houževnatost, proudění, růst, košatění, ataky okolního světa… to vše tu lze slyšet!
