Saxofonista a klarinetista Michael Barnes sestavil osmičlenný soubor z výtečných improvizátorů západního Norska v roce 2010. Takto vzniklý MICHAEL BARNES OCTET si dal načas, protože až po deseti letech koncertování se sešel také ve studiu, aby nahrál debutové album To letos 20.ledna vyšlo na značce AMP Music & Records. Zove se příznačně „Out From Under“. A norský ansámbl dal o sobě setsakra pořádně vědět!
Michael Barnes je původem Australan, ale žije v norském Bergenu. Austrálii se hovorově říká Down Under, z čehož právě vychází titul aba. Druhý význam znamená objev Barnese coby nahrávajícího umělce. Jeho hudba je prošpikovaná přehlednými, výraznými melodiemi koexistujícími s polyrytmickou složitostí a harmonickou hustotou. Sycena je inspiračními zdroji v tvorbě Charlese Minguse, Thada Jonese a Duka Ellingtona – však je Barnes léta členem, a dnes dokonce hudebním ředitelem uznávaného Bergen Big Bandu! – a také vlivy reggae a Ethio-jazzu. To celé do kupy ovšem dává naprosto svébytný tvar, a to díky jeho kompozičnímu a aranžérskému umu a touze po jedinečné tvorbě. Se zaměřením na intenzitu, melodičnost, bohatý výraz, strhující sólové chorusy a hravost…
Michaela Barnese doplňují saxofonisté Aksel Ø. Røed a Thomas Nøkling, trumpetista Are Ovesen, trombonista Håvard Kopperstad Funderud, vibrafonista Ivar Kolve, kontrabasista Magne Thormodsæter a bubeník Øyvind Skarbø.
Více než pětapadesátiminutové album obsahuje osm skladeb. Okteto v nich svým nasazením a díky umným Barnesovým aranžím evokuje místy regulérní bigband. Rytmiku posiluje vibrafonista, dechy nejen vykružují témbrové melodické linky, ale v sazbách leckdy vskutku též šťavnatě rytmizují. Příkladem budiž skladby „High Roller“, „Dave´s Dilemma“ a „Woogie“. Z kompozice „Fanny Adams“ prosakuje pro změnu pohodová neworleánská dechovka, osvěžená barytonsaxofonovým sólem lídra a ozvláštněná vibrafonem. „Mulato´s Boogie“ je houpavé, syté, se šťavnatým frázováním dechů, z nichž se vylupují chorusy trombonu, barytonsaxu a klarinetu. Absolutním vrcholem alba je více než desetiminutová balada „Peep“, skvostně vystavěná, takže jako spousta jiných balad v druhé půli nenudí, neboť není uměle prodlužovaná; stále něčím překvapuje, buduje přitom až romantickou, zároveň hustou náladu. Vůbec to není kradmý pohled, ani náhodou! A sóla kontrabasu a vibrafonu, to jsou prostě ty nejsladší třešničky na dortu… Finále alba je ve znamení „Slinky“ s klikatými a půvabnými groovy, kde protagonisté výtečně pracují s dynamikou.
Vynikající debut!
