V prosinci a lednu vyšla v hájemství volné improvizace dvě alba, jež si zaslouží bezpochyby pozornost. Na každé přistupují protagonisté k žánru jinak. A vyvolávají otázky. Má jedno album nakročeno do slepé uličky, zatímco to druhé naznačuje novou cestu skrze návrat do jazzové minulosti?
Místo černých děr slepé uličky?
Jsou za tím vskutku excelentní improvizátoři. Frank Paul Schubert, Kazuhisa Uchihashi a Klaus Kugel vytvořili trio, jehož je už samotný název coby zkratka pro nás, české a moravské jazzofily, nesmírně zajímavý: S.U.K.. První koncert se uskutečnil v dubnu loňského roku. A toto trio pak koncem roku na německé značce Nemu Records vydalo svůj debut „Black Holes Are Hard To Find“. V souvislosti s názvem hned úvodem poznamenávám, že je těžké najít nejen černé díry, ale také improvizační tvar, který má hlavu a patu… A nejde o sehranost respektive neschopnost vzájemné interaktivní komunikace!
Frank Paul Schubert (alt a soprán saxofon) se v minulosti objevil ve společnosti osobností, jako jsou Alexander von Schlippenbach, Günter „Baby“ Sommer, John Edwards, Martin Blume, Paul Rogers, Uwe Oberg, Clayton Thomas, Johannes Bauer, Matthias Müller či Willi Kellers. V září 2020 vystoupil na pražském Free Jazz Festivalu s kontrabasistou Meinradem Kneerem a právě s bubeníkem Klausem Kugelem. V novém triu je hlavním nositelem narativního tahu, ale činí tak přes kontrolu potenciálních freejazzových excesů prostřednictvím mikrotonálního a multifonického výraziva. A to je oním kamenem úrazu. Ale o tom až později. Zbývá představit další členy tria.
Vpravdě průkopnický japonský (v Berlíně usazený) kytarista Kazuhisa Uchihashi, který zvuk elektrické kytary doplňuje rezonanční harfovou kytarou, v roce 1998 přidal do svého instrumentáře též daxafon. Jde o elektronický dřevěný nástroj, který vynalezl experimentální kytarista, loutnista a skladatel Hans Reichel (1949-2011); hraje se na něj hlazením, drápáním či jiným dotykem, jako třeba smyčcem nebo kousky dřeva. V kytaristově porfoliu figurují např. Fred Frith, Barre Phillips, Peter Brötzman, Derek Bailey, Elliott Sharp, Bobby Previte, Barre Phillips, Rob Mazurek, Joe McPhee, Phill Minton, Steve Coleman, Kevin Ayers, Aki Takase, Axel Dörner atd.etc.
Klaus Kugel (bicí, perkuse, ozvučené objekty) je čtenářům Jazzportu již znám; s triem Romanovská/Tichý/Hrubý natočil výtečné album Season of Long Flyways Hevhetia, 2022). Patří k nejvytíženějším a nejvýraznějším bubeníkům improvizační scény v Evropě.
Vrátím se k onomu kameni úrazu. V úvodu jsem ho v podstatě pojmenoval: hudbě na debutu tria chybí hlava a pata. Většina ze sedmi skladeb začíná stejně, stejně se vyvíjí, a pouze dva závěrečné tracky dostanou jakýsi tvar. V případě osmiminutového „Additional Rendezvous“ je sólový nástroj (v tomto případě altka), lyricky melodický, kytara pulsuje a bicí vytváří rytmickou strukturu přehlednější. Finálová třináctiminutovka „Supersonic Interaction“ je sycena směsí elektronických dronů a space zvuků, jazzovější kytary (dokonce v jedné chvíli až hispánsky kolorované) a přemítavé i rozverné altky. Zvuková masa je pozvolna drásána a nabývá na intenzitě díky minimalistickému spodnímu proudu a vpravdě freejazzovému vzepětí a tahu. Skladba má jednoduše vývoj k sevřenosti, k tvaru, do kterého se posluchač má šanci dostat a nechat se jím pohltit a unášet až k opravdovému vrcholu. To zbylých pět skladeb jednoduše postrádá. A je úplně jedno, jak se jmenují, neboť trojí neidiomatické čarování nikam nevede. Zkušený posluchač po pětiminutovém úvodním tracku „Needle´s Eye“ již odhadne, jak se další, a ještě k tomu sáhodelší skladby budou vyvíjet. Mne už tahle věčná brebentění, přemítavost nad zvuky, nikoli nad obsahem, zvukové hrozby, dým bez ohně, plameny bez jiskření, vzlétání bez hrozby pádu přestaly bavit. Neuspokojují mne. Nevzrušují. Ani stopa po srdcích dvou národností, dokonce dvou kontinentů a kultur. Takže „Black Holes Are Hard To Find“ (14:21), „Explosive Past“ (13:44), „Internal Structure“ (8:52) či „New Kind Of Terrain“ (10:26) jedno jest…
Bohužel.
Jimmy Giuffre na Ostro
Trojice improvizátorů SAMUEL LEIPOLD, JÜRG BUCHER a LUCA Lo BIANCO na to šla jinak. V hledání smyslu této hudby (a smyslu umělecké legitimity vůbec) se na albu „Ostro“ sice bránila freejazzovým excesům také, ale jejich hudba je skutečně intimní, tj. vskutku jemná i v emocech, ponořená do dechu a nevtíravě narativní autenticity. V tomto zkoumání tónových možností instrumentace a organické výměny myšlenek mezi hudebníky jsou předloženy k poslechu skladby sice abstraktní, ale srozumitelně artikulované, hluboké, jemnocitné, leckdy i písňově melodické. Inspiraci našli v průkopnických počinech jedinečných trií Jimmyho Giuffre z druhé poloviny padesátých a hlavně ze šedesátých let, kdy se věnoval výhradně klarinetu. Na ty Leipold, Bucher a Bianco navázali, a poučeni o působení i na poli soudobé vážné hudby, vykřesali z takového cool, lidsky přirozeného, neprvoplánového výraziva současnou zvukovost a emocionalitu.
Není proto náhoda, že tak silné nahrávky se ujal renomovaný švýcarský label HatHut Records, který mapuje šírý svět jiné hudby již od roku 1974. Před dvěma měsíci jsem tu recenzoval čtyři alba švýcarského trumpetisty Marca von Orelli, z nichž tři vydal právě na této značce…
Kytarista Samuel Leipold z Lucernu není čtenářům Jazzportu neznám. Jeho předchozí album „Viscosity“ jsem tu s nadšením recenzoval, a tam také naleznete jeho profil…
Klarinetista Jürg Bucher je též výtečným saxofonistou a basklarinetistou (studoval v Bernu u Andyho Scherrera). Na švýcarské jazzové scéně se pohybuje již více než dvě dekády. Podílí se na více než dvacítce alb s různými uskupeními: Oli Kuster Kombo, Swiss Jazz Orchestra, Andy Scherrer Special Sextet, Martin Streule Jazz Orchestra či Marius Bürgisser Quintet.
Sicilský kontrabasista Luca Lo Bianco patří k vyhledávaným instrumentalistům a skladatelům, kteří překračují hranice žánrů a jazzových stylů. Působil v druhém nejlepším jazzovém orchestru v Itálii, Orchestra In-stabile DIS/accordo (O.I.D.), smyčcovém kvartetu String Sharper, v prog-jazzovém triu WON 3, world music kvintetu Tammorra, avantgardním triu Italian Surf Academy; hrál s plejádou jazzmanů jako Günther Schuller, Gregory Hutchinson, Bill Russo, Adam Rudolph, Dusko Gojkovich, Javier Girotto či Paul Jeffrey.
Většina z devíti skladeb se zrodila z kolektivní improvizace. Jedna je kompozicí kontrabasisty; jde o sedmiminutovou „Thanatos“ (Bůh smrti v řecké mytologii). Směs minimalistické hudby a´la La Monte Young, středomořského ducha a vyvěrajících emocí patří k vrcholům alba. Dvě skladby jsou převzaté. Autorem „Afternoon“ je přímo Jimmy Giuffre, s nádherným kontrabasovým antré, křehká, s postupným kontrapunktickým vzlínáním. V závěru alba pak zní „Three Clarinet Pieces I.“ od Igora Stravinského, excelentní, se zvukově netradičním pojetím, plná napětí. Ovšem i procesem kolektivní improvizace vznikly úžasné kusy! „Harmonium“, plná křehkých impresí, představuje vskutku osobitou fúzi spektrální a romantické hudby. „Brandluft“ s antré niterné kytary je posléze sycena emocemi, vášní až brunátnou, a to v omamném kontrastu s najazzlým preludiem. V “Another Try“ pracuje trio s bebopovým výrazivem takovým způsobem, že to až vyvolává vzrušující pnutí…
Skvělé album!
