Spalte nábytek čili BRÛLEZ LES MEUBLES – tak si říká dvojice kanadských instrumentalistů a skladatelů Louis Beaudoin-de la Sablonnière a Éric Normand. Vloni na podzim vydali v jeden den dvě výtečná alba; v kvartetu LP „Tardif“ a v triu „L´appel du vide“, obě na značce Tour de Bras.
Kytarista Louis Beaudoin-de la Sablonnière a basák Éric Normand se znají spoustu let a zhusta spolupracují, byť žijí více než 500 km od sebe. Oba jsou náruživými improvizátory a vášnivými obdivovateli současného jazzu. Pokaždé, když se setkají ve studiu nebo na pódiu, zvou si k sobě různé muzikanty. Jejich hudba je pak veskrze moderní, abstraktní i meditativní a živelná, byť v podstatě jednoduchá; sound určuje kytara, eklekticky sycená z různých zdrojů – od Jima Halla po Billa Frisella, od Reného Thomase po Brandona Rosse (abych jmenoval zásadní vzory kanadského kytaristy). A všechno to tvrdí Éric Normand. Že je vám to jméno povědomé? Samozřejmě, je to ten samý baskytarista, který hrál s Matthiasem Müllerem a naším Petrem Vrbou!
Prvním albem Brûlez les meubles je „Tardif“; ten vyšel ve spolupráci s australským labelem Ramble Records na vinylu. Kanadskou dvojici tu doplnil jejich krajan Jean Derome s altsaxofonem a basovou flétnou a hvězdný americký bubeník a perkusista John Hollenbeck. Derome si vysloužil uznání širší veřejnosti i kritiků, což je v experimentální hudbě poměrně vzácné. Díky svým početným projektům se řadí k předním tvůrcům nejen v domovském Québecu. Na počátku osmdesátých let spoluzaložil Ambiances Magnétiques, platformu nonkonformních umělců a významnou nahrávací společnost. Spolupracoval také s hudebníky světového formátu, včetně Freda Frithe, Larse Hollmera, Louise Sclavise a Hana Benninka. Hollenbeck se věnuje především slovutnému souboru Claudia Quintet a vlastnímu velkému ansámblu, spolupracoval např. s Meredith Monk, Bobem Brookmeyerem, Fredem Herschem, Kennym Wheelerem a Tonym Malabym.
Album představuje kolekci devíti kvalitativně vyrovnaných skladeb, z nichž pouze jediná je převzatá; jde o kompozici legendárního Alberta Mangelsdorfa „A Jazz Tune / Hope“. Zde kvarteto dokazuje, že umí také parádně swingovat, i když samozřejmě s freejazzovou příchutí. V těch ostatních převažuje netuctová fúze hard bopu a free jazzu s nepředvídatelnými postupy, leckdy jakoby neuchopitelnými. Pnutí uvnitř skladeb vyvolává v posluchači vzrušující napětí. Nepravidelné frázování, proměnlivá dynamika a leckdy minimalistické výrazivo, nervnost, neprvoplánová melodičnost a skvělá sóla nedovolí posluchači propadnout nudě ani na vteřinu. Na jednom pólu je např. strhující „Jourmée pédagogique“, sycená power-jazzem, free jazzem a téměř mysteriózní náladou, na druhé pak melodicky rozkvetlá „Malice“ s omamující basovou flétnou.
Druhé album „L´appel du vide“ s 50 minutami stopáže a deseti tracky natočilo trio, kdy se k dvojici kytaristy a baskytaristy přidal bubeník Tom Jacques. Jde o quebeckého multiinstrumentalistu a zvukového umělce, který se v posledních devíti letech proslavil především svými zvukovými instalacemi. Na vydání alba se kromě domovského Tour de Bras podílel ještě francouzský label Circum-Disc.
Tentokrát jsou tu převzaty dvě skladby. Jsou to legendární „Carla“ Paula Bleye, kterou věnoval svojí tehdejší ženě, již proslavilo také jazzové piano, a instrumentální zpracování známého šansonu „La Manikoutai“ frankofonního kanadského autora Gillese Vigneaulta. To, co platilo v případě předchozího titulu, to je na tomto albu ještě znásobeno. Kytarista hraje opravdu nepředvídatelně, jeho frázování je nepravidelné, sazby jakoby neukotvené, rozhárané, leckdy proti rytmickým figurám, také notně neučesaným. Všichni tři budují přímo hmatatelné napětí. Melodie jsou nervními improvizacemi kouskované, rozbíjené, různě zahušťované, často přetavené v minimalistické pasáže. Ale nikdy nic není zbytečně natahované, opakované, kytarista vytěží a nemá nejmenší chuť se v tom dál rochnit, byť by to bylo sebevydařenější. Nejzářnějšími příklady budiž třeba „L´ampleur des dégâts“, „16mm“ či závěrečný „La suite des choses“.
