Před třemi měsíci vyšlo na aténské značce ΠΚ music nové album řeckého pianisty VAGELISE STEFANOPOULOSE s přiléhavým titulem „Meditations“. Bezmála čtyřicetiminutové album v sedmi sólových kompozicích přináší sofistikovanou elektro-akustickou směs ponorného ambientu, minimalismu a jazzu…
Vagelis Stefanopoulos se od útlého věku věnoval hře na klavír, housle, elektrickou kytaru a komponoval. V roce 2003 absolvoval studia klasického klavíru na londýnské Trinity College of Music u profesora a uznávaného klavíristy Yontyho Solomona. Věnoval se také jazzové kompozici a improvizaci. Poté spolupracoval s různými soubory, jež hrály od afro-beatu a latino-jazzu až po experimentální elektronickou hudbu a crossover. Debutovou nahrávku pod svým jménem „Jazznovation“ vydal v roce 2007 u nezávislého labelu The Sound Of Everything. Od té doby natočil čtyři studiová alba s vlastním triem („Sailing on a Marsipus“), jazzovým kvintetem („Singularity Project“), smyčcovým orchestrem (Idyllwild Suite“) a vloni zcela sólový počin „Meditations“, který je předmětem mojí recenze.
Protagonista si tedy vystačil sám, a to s klavírem, syntezátorem, elektronikou a el. kytarou, přičemž klávesové nástroje jsou hlavním zdrojem jeho hudby. Album otevírá „Mantra“, sycená především jakýmsi elektronickým minimalistickým perkusením; jen velmi zvolna se začne linout ambientní mlha, aby náhle vytryskl gejzír klavírních tónů a postupně se vrstvil, přičemž dochází k disharmonickým špiněním elektronikou. Klavírní minimalismus a ambientní oblačno sytí skladbu „Alone“; ze zahušťovaného minimalistického toku se nakonec vzedme lyrická melodie. V „Be Still My Heart“ pianista evokuje zprvu Erika Satieho, ale více rozmáchlého, aby nakonec ve dmoucí lyrice vytanuly ozvěny Michaela Nymana. Následující kus „Regret“ je prošpikovaný elektronickými žiletkami káskadovitě se hrnoucích, modifikovaných klavírních tónů. Místy až omamně zabarvených do space či dokonce psychedelických barev. Ambient ve druhé půli pak příjemně zjemní tuto elektro-akustickou masu. Téměř devítiminutová kompozice „One for All and All for One“ (nejdelší na albu) je vespod zahuštěna hutným ambientem, na němž perlí klavír a poté se přidá i elektrická kytara. Nejdříve jaksi nesměle, ale nakonec získá až youngovskou šťávu. Celé to v závěru patřičně vygraduje. Následuje sólová akustická klavírní lahůdka „Play Child Play“ s výrazným a hravým motivem, se kterým Stefanopoulos nakládá podobně jako třeba Corea a Jarrett na svých sólových výletech, čili ve skvoucí fúzi jazzové improvizace a vážné hudby. Album uzavírá experimentální „The Glitch“ s různě modifikovaným klavírem v minimalistické figuře a druhým hlasem v podobě perlení a melodického rozkvétání. V sugestivním kontrastu…
