Největším přínosem pražského MFJP bývá lákavý poměr vystoupení respektovaných umělců, nastupujících klavírních hvězd a objevů. Platilo to i v roce 2022, kdy festival přivezl naprostou legendu Michela Camila, prověřené talenty Taniu Giannouli či Eyolfa Daleho a zprostředkoval celou řadu vítaných českých premiér. Včetně prvního sólového recitálu slavného izraelského mistra Roye Mora či první návštěvy brazilského virtuózního hráče Henriqua Gomida.
Pro dramaturgii festivalu přitom není lehké přeskakovat laťku, kterou si sama nastavila hodně vysoko ročníky předchozími. V minulosti hostil MFJP takové ikony jazzového klavíru jako Kenny Barron, Larry Willis, George Cables či Bobo Stenson a pomohl našemu publiku objevit dnešní stálice Shaie Maestra, Omera Kleina či Helgeho Liena.
Doslova euforii vyvolal už jarní prolog festivalu 7. března ve Dvořákově síni Rudolfina, kdy seznam legendárních účinkujících MFJP rozšířil Michel Camilo. Euforii nejen proto, že šlo o jeden z prvních velkých koncertů po dlouhém půstu, způsobeném covidem vynucenými karanténami. A nejen proto, že se natěšení posluchači konečně dočkali vystoupení, které se kvůli lockdownům a omezenému cestování muselo dvakrát odkládat. Nadšení vyvolal především interpretační ponor původem dominikánského, v USA působícího mistra, který sbíral zkušenosti spoluprací s jazzovými génii jako Dizzy Gillespie, Jaco Pastorius, Herbie Hancock či Wynton Marsalis a k jehož vděčným žačkám patří Hiromi nebo Esperanza Spalding.
Pražské publikum mělo už dříve, v roce 2018, možnost slyšet Camila v duu se španělským flamencovým kytaristou Tomatitem. Nicméně právě pianistova sólová hra patří k těm unikátním. Díky recitálu vynikla Camilova hráčská všestrannost, fantazie a také empatie, schopnost okamžitě souznít s diváky.
Podzimní koncerty kvalitou nezaostávaly za jarním vystoupením legendy. Excelovala nejen řecká pianistka Tania Giannouli. Pro její první pražský samostatný blok platilo to samé, co napsal magazín UNI už o loňském vystoupení v triu: „Tanie šlo především o náladu, atmosféru, zvukomalbu. A to i ve vztahu k virtuozitě. Je nesporná virtuoska, ale přesně cítí, kdy dát přednost přehledné melodické lince, prosté konejšivé repetici, jedinému tónu a především – tichu. Technicky náročné pasáže vystřihla zdánlivě mimoděk, přesně v místech, kam se hodily.“
Dalším mimořádným hráčem, kterého už jsme u nás viděli jako leadera tria, ale nikoliv sólově, byl Nor Eyolf Dale, svrchovaný lyrik a génius snivých zvukových krajin. Řada vystoupení ovšem představovala české premiéry. Například hned v rámci prvního podzimního festivalového večera 15. listopadu nadchl posluchače původem brazilský hráč Henrique Gomide, originálně spojující odkaz evropské klasické hudby s latin-jazzovým temperamentem.
Vzájemné porovnávání by nedávalo smysl, každý z koncertů zanechal příjemnou stopu v posluchačské paměti. Ať už se publikum zblízka seznámilo s uměním renomovaných pianistů s řadou ceněných desek na kontě, jako jsou v Kanadě usazený Florian Hoefner, izraelský, americkou spolupráci s Esperanzou Spalding či saxofonistou Benem Wendlem proslavený skladatel Roy Mor, který naživo předvedl svůj synkretický „biblický sound“ zahrnující i prvky hudby západoafrické, či Ital etablovaný na francouzské scéně Roberto Negro. Nebo se nechalo překvapovat zralým uměním skladatelky Vereny Zeiner (Rakousko), inspirované mimo jiné pohybem a výrazovým tancem, nebo Agy Derlak (Polsko), koketující s klasikou. Mimořádné propojení soudobé hudby a jazzu nabídl Belgičan Jef Neve, zatímco Daniel Garcia neváhal prolnout jazzové a „vážné“ harmonie s flamencovou tradicí rodného Španělska.
Jihoafričan Nduduzo Makhathini (spolupráce Wynton Marsalis, Nasheet Williams) už v Česku vystupoval, ovšem v roli sidemana. Je například členem sestavy Shabaka And The Ancestors britského novátora Shabaky Hutchingse. Recitál pojatý ve vlastní režii ovšem pianistovi a také pedagogovi umožnil podtrhnut jedinečnost afrického jazzu. A také fakt, že sofistikovanost a živelnost nemusí představovat protiklady. V neposlední řadě zůstal MFJP milou konfrontací a výzvou pro zdejší umělce. Letos se ctí reprezentoval domácí scénu Martin Brunner, skladatel velké melodické invence, kterého festival motivoval k mimořádnému sólovému pojetí repertoáru.
Dobře se také podařilo skloubit tvorbu jednotlivých interpretů, nad jazzovým backgroundem rozmáchlých od klasicizujících inspirací po prvky world music, s vhodnými prostory Pálffyho paláce, žižkovského Atria, sálu Nuselské radnice a Sukovy síně Rudolfina. Jedna věc ovšem různorodé výboje „královské disciplíny“ sólového klavírního recitálu spojovala. Sváteční atmosféra, která nebyla dána zdaleka jen adventním načasováním většiny festivalových večerů.
Fotografie: Barka Fabiánová