Před dvěma měsíci vyšlo díky labelu Polí5 druhé digitální album pražské skupiny s podivným, ale o to přiléhavějším názvem CHAPADLA; titul alba pak odkazuje k lidovým písním: „Keď si já zaspievám“…
Aktuální šestice aktérů tu svými chapadly obestírají opravdu lidové písně česko-moravské provenience, a to chapadly psychedelickými, krautrockovými, post-rockovými, jazz-rockovými či hlukovými. Zvukovými experimenty se kapela ostatně zabývala ve svých počátcích (2018-2019) výhradně, a to původně jako improvizační trio ve složení Jan Faix – David Randl – Tomáš Blažík. Debutové album s klamavým titulem „Vol.4“ vyšlo na značce Polí5 v roce 2021; tehdy Chapadla tvořili Jan Faix, Gabriela Rossi a Ondřej Chalupa. Novinku, jak již bylo výše uvedeno, má na svědomí pak šestice těchto protagonistů: zpěvačka Gabriela Faix (dříve Rossi), Jan Faix (syntezátory), Jan Ureš (kytara), Kristýna Tomšů (flétna), Robin Tichopád (byskytara) a Ondřej Chalupa (bicí). Zaznamenáníhodná je také zvuková stránka nahrávky; ta vznikla ve Faixově domovském studiu Signals from Arkaim, mixoval ji Tomáš Procházka a masteroval Ondřej Ježek ve studiu Jámor.
Zásadní chuť nahrávce dodal skrze syntezátory Jan Faix. Kdo ho zná z jiných projektů, včetně duetového alba s Pavlem Hrubým „Bezelstně“, určitě se nediví. Jeho hra je nasáknutá acidovými výpary zlatých šedesátek i klávesovou rázností a střelhbitostí improvizací jazzového fusion let sedmdesátých. Takové spojení s lidovými písněmi je v našich luzích a hájích vskutku jedinečné. Přičteme-li výtečnou (neboť výrazově nápaditou) hru kytaristy a rytmickou syrovost, písně znějí přesvědčivě, neboť neučesaně, nevyumělkovaně. Škoda jen, že flétna je poněkud upozaděna, já osobně bych jí snesl více. Kamenem úrazu bývá v případě jakkoli uchopené lidové hudby zpěv. Ten většinou, pokud nejde o lidového zpěváka, pokulhává za instrumentální složkou, zní nepřesvědčivě, co do emocí ploše nebo naopak zbytečně exaltovaně. Gabriela Faix naštěstí není tento případ. Každé ze sedmi písní dává přesně to, co potřebuje. Třeba v úvodní „Pod obločkom stála“ svým baladickým hlasem vytváří vzrušující protipól psychedelicky rozklíženým či posléze jazz-rockově šťavnatým klávesám, kytaře evokující Joy Divison a rockovému tahu vůbec. Naopak v „Kej som išial cez panski les“ je emotivní prožitek blízký soulové hudbě. V závěrečné dvojici tracků „Konope, konope“ a „Keď si já zaspievám“, jejichž stopáž je hodně přes 7 minut, tvoří vokální a instrumentální složka doslova symbiotický vztah. Zvláště pak v samotném finále alba, v titulní písni, je zpěv zároveň ostrý i éterický, což umocňuje bezmála šamanskou hypnotičnost hudby, která je sycena směsí jazzového fusion, industriálně laděného krautrocku a psychedelie, ve druhé části dokonce s orientálním tématem!
CHAPADLA: Keď si já zaspievám
Vřele doporučuju.