Díky labelu Hevhetia vyšlo nedávno pozoruhodné album také z hájemství soudobé vážné hudby. Jde o titul „Hudba (Za názvom)“ současného slovenského skladatele ADRIÁNA DEMOČE.
„Inklinuji i k hudbě tiché a pomalé,“ nechal se slyšet Adrián Demoč (nar.1985) v souvislosti s dvěma alby („ Žiadba“ a Hlaholika“) vydanými v roce 2021 londýnským labelem Another Time. Skladatel již deset let žije ve Španělsku a v poslední době se tu umělecky zabývá hudebním časem. Koncept dynamického a kontrastně statického plynutí času, který může záměrně stát na místě, je nosným prvkem jeho nových skladeb. Nejinak tomu je v případě dvou kompozic „Hudba (Za názvom“) a „Ma fin est mon commencement“ pro slovenský soubor ENSEMBLE RICERCATA, konkrétně houslistu Davida Danela, klarinetistu Ronalda Šebestu a klavíristu a uměleckého vedoucího Ivana Šillera.
Adrián Demoč vystudoval konzervatoř v Banské Bystrici a JAMU v Brně, kde mu byla blízká hudební estetika a životní filozofie pedagoga a skladatele Martina Smolky. Kompoziční stáže absolvoval také v Litvě a Rumunsku. O nynější kompoziční práci uvažuje tvůrce takto:
Mladické choutky si něco dokazovat už mě přešly. Ale pocit objevování, kdy věci do sebe začnou zapadat, je nádherný. Nesmírně si cením času, který mohu trávit ve snaze zaposlouchat se do ještě neexistující hudby, dostat se jí pod kůži a najít si ji pro sebe.“
Jeho hudba je dnes nesmírně poetická, tichá, křehká, obnažená až na kost, až na páteř, na samou podstatu.
Jak již bylo výše napsáno, nové album s Demočovou hudbou obsahuje dvě skladby, jež se de facto doplňují a navzájem umocňují. Více než šestatřicetiminutová titulní kompozice „Hudba (Za názvom)“ se zaměřuje na jedinou melodickou linku a horizontalitu. Muzikanti byli požádáni, aby každý hrál v trochu jiném tempu, čímž by vzniklo drobné zpoždění uvnitř toku. Navíc nemuseli udržovat svoje individuální tempo během hraní stabilní, což umožnilo, aby se v průběhu skladby vynořily různé rytmické a časové mikrostřety, vyvolávající dění plné napětí. Je až neuvěřitelné, co pouhé tři nástroje (klarinet, housle a klavír) dokáží zhmotnit. Niternost, téměř až temné znicotnění se střídají s průniky světla a zvukovým zhutněním, proměnlivé souzvuky a jejich nepatrná rozmělnění evokují až spektrální hudbu.
Adrián Demoč: Hudba (Za názvom)
„Ma fin est mon commencement“ (Můj konec je můj začátek), tedy tato verze pro housle, klarinet a klavír (12:30), pro změnu zachovává strukturu tří hlasů, ovšem v libozvučném souznění, jež se navíc melodicky vzdouvají; trio hudebníků hraje s maximální citlivostí, niterností a ponorem. Místy se tóny dostávají až na samou hranici lidského dechu. Skladba parafrázuje slavný stejnojmenný kánon Guillauma de Machauta (1300-1377), a to záměrně v minimální dynamice a pouze v tichých a ještě tišších rovinách.
Vnější hlasy (housle a klarinet) jsou až na výjimky vedeny striktně opačným pohybem,“ doplňuje autor. „Naproti tomu klavír hraje během (téměř) celé skladby pouze jednu výšku tónu. Přísný kontrapunkt má pár výjimek, pro mě docela důležitých.“ Takto očištěná hudba vlastně vychází z minimalistické kompoziční techniky estonského skladatele Arvo Pärta zvané tintinnabuli.
Zaposlouchejte se tedy do hudby, která téměř zastavuje čas. Hudby, jež posluchače učiní nehybného a vydaného napospas čiré kráse.