Londýnská hudební scéna je vpravdě mezinárodní a sdružuje leckteré progresivní jazzové hudebníky z celého světa. Našel zde nový domov také řecký bubeník a skladatel Vasileios Podaras, známý pod uměleckým jménem BILLY POD. Ten 4.listopadu vydal na značce Puzzlemusik nové autorské album; dostalo titul „Quintessence“…
Tuto jazzovou osobnost jistě netřeba představovat, psal jsem tu o ní několikrát. A vždy v souvislosti s vydařenými nahrávkami. Ať už to bylo předchozí sólové album „Drums to Heal Society“ z roku 2019, které mu otevřelo cestu na londýnské kolbiště, či jako člena souborů The Next Step Quartet a Yiannis Papadopoulos Trio.
Tentokrát se Billy Pod dal dohromady s londýnskými muzikanty, dvěma Brity a jedním Italem. Kytarista Tom Ollendorff je vycházející hvězdou nejen na britské jazzové scéně. Ten se od roku 2016, kdy začala jeho profesionální kariéra, stačil otrkat hraním s takovými respektovanými muzikanty, jakými jsou bezesporu Ben Wendel, Bill McHenry, Jeff Williams a Ari Hoenig. Slovutný kytarista Gilad Hekselman o něm prohlásil: „Je jedním z nejlepších světových kytaristů v současnosti. Jeho hudba je komplexní a vždy vychází z melodie a pocitů.“ Klávesák Rupert Cox (klavír, Wurlitzer, syntezárory) začínal v National Youth Jazz Orchestra, nyní hraje v uskupeních okolo saxofonisty Toma Barforda, kontrabasisty Joea Downarda či multiinstrumentalisty Quinna Oultona (s kapelou Quinn´s Car zavítal v srpnu 2018 do pražského Jazz Docku). Kontrabasista Mirko Scarcia je pak hudebníkem rozkročeným mezi jazzem, rockem, popem i vážnou hudbou.
Nové album je vskutku kvintesencí moderního jazzu, jež nepostrádá intelektuální náboj ani současný přístup ke groovům a fusion, které vychází z klubové taneční hudby. Odpovídá tomu také excelentní zvuk nahrávky; však je pod masteringem podepsán slovutný David Holmes! Autorem téměř všech skladeb a úplně všech arnažmá je Billy Pod, pouze „Valse Triste“ byla zapůjčena od klasického skladatele Jeana Sibelia. Chladný valčík zahřívá nádherné kontrabasové sólo…
BILLY POD: Quintessence
Ostatních šest tracků již notně pulsuje a bobtná. Kvarteto pracuje s obrovským nasazením s výraznými motivy, šťavnatá unisona se střídají se stěžejními improvizacemi klávesáka a kytaristy, z nichž doslova stříká energie. Úvodní „Unprecedented“ představuje fusion, které po klavírním chorusu notně zhutní kytarovým sólem. Následující „Elysium“ je postaveno zprvu na acidovém rytmu, ale při vzepětí el.piana a kytary nabere drum´n´bassovou sílu; ta se střídá s fusion, vše pak korunuje houstnoucí kytarové sólo. Titulní „Quintessence“ s ostře řezaným rytmem změkčují vlny ambientu a jazzově přemítavá kytara; poté vybuchne sólo bubeníka. Pozoruhodnou skladbou je také „Kafkaesque“ (což znamená kavkovská) s pinkfloydovskou náladou, onou směsí potemnělých barev, jiskřivosti a naléhavosti. V „The Higher We Soar…“ kvarteto stoupá výš a výš k melodickému fusion, jež postupně zahušťuje a nechává gradovat. Závěrečný track „No Beginning, No End“ je pak ve znamení minimalistického toku nabírajícího pozvolna obrátky…