ELTON DEAN QUARTET – On Italian Roads: Live in Milan 1979
British Progressive Jazz 2022
Saxofonista Elton Dean (28.10.1945–8.2.2006) je širší veřejnosti znám především jako člen experimentálních britských Soft Machine, s nimiž hrál v letech 1969 až 1972. Ještě předtím a zároveň paralelně působil v sextetu pianisty Keithe Tippetta, přičemž jeho úplné začátky lze vystopovat v Bluesology Long Johna Baldryho (na piano tam hrál jistý Reginald Dwight, který své umělecké jméno Elton John stvořil z křestních jmen svých spoluhráčů). Už v době členství v Soft Machine se Dean začal věnovat svým sólovým projektům, nejprve proměnlivým Just Us a od roku 1975 devítičlenným Elton Dean’s Ninesense. Z nich brzy vznikl také kvartet, v němž po zbytek 70. let hráli Tippett, kontrabasista Harry Miller a bubeník Louis Moholo-Moholo. Na jediné nahrávce, vydané za dobu jeho existence pod názvem They All Be On This Old Road (Ogun 1976, na CD a jako download s extra 40 minutami navíc, 2021), však Millera zastoupil Chris Laurence, takže On Italian Roads je vlastně prvním oficiálně vydaným albem dlouholeté sestavy EDQ.
Nahrávka z mixpultu, pořízená na jednom ze čtyř koncertů italského turné v milánském Teatro Cristallo, začíná dvacetiminutovou verzí Deanova tématu Oasis, poněkud odlišnou od té, která vyšla později na kvintetním albu Boundaries (JAPO/ECM 1980, download i na Supraphonline, absolutně doporučeno). Melodická témata jsou však u těchto mistrů interakce jen rámcem a odrazovým můstkem pro jiskřivou kolektivní improvizaci. Kvartet od prvních tónů sviští na dlouhé a superrychlé vlně, poháněné propulsivním rytmem Moholových bicích s nepředvídatelnými akcenty virblu. Miller střídá virtózní melodickou hru s efektivním kráčejícím basem, Tippett sype svoje typické hrsti krátkých frází i delších běhů po klaviatuře. Deanův altsaxofon nebo saxello (není snadné odlišit, na co zrovna kde hraje), pak víří nad rytmickým základem v nadpozemských spirálovitých hadech v duchu Johna Coltranea. Střední repetitivní část se odehrává v podobě klavírního tria a kratšího kontrabasového sóla se smyčcem, než přijde jednoduchý sestupný motiv a celý kvartet se znovu ponoří do kolektivního transu, živeného Tippettovými staccaty a dopluje k závěru s opakovačkou předchozího motivu.
Druhým titulem na albu je baladické téma, nazvané zde Fara. Není ovšem tím, co známe ze stejnojmenného alba kvarteta Soft Heap (Charly 1978 / Esoteric Recordings 2009). Spíše jde o standard Nancy (With The Laughing Face), který měl kvartet tehdy v repertoáru a vyšel i na They All Be… Přináší svou výsostnou melodikou zklidnění s nádherným tónem altsaxofonu, na který Dean hraje spíš tenorovým způsobem. Vířivé činely Louise Mohola, letos dvaaosmdesátiletého Jihoafričana a dnes již jediného žijícího z kvarteta, stejně jako vyprávějící kontrabas Harryho Millera, jsou na hony vzdáleny standardní jazzové hře, a přitom z jazzové tradice jednoznačně vycházejí.
Koncertní trojkou je zde střednětempý 4-a půlminutový originál Dede-Bup-Bup, který je taktéž k slyšení na They All Be… a hráli ho i Ninesense (viz CD Live At The BBC, Hux 2003, pod názvem Bidet Bebop). Po úvodním hravém tématu se tu kvartet opět rozjede do dechberoucích otáček, které po závěrečné citaci hlavního motivu zastaví jak na povel. That’s For Cha je dalším kapelníkovým kusem středního tempa s úvodním duetem saxella a klavíru a výrazným melodickým tématem. Po 11 a půl minutách brilantního kvartetního a triového víření pak přejde do Deanovy absolutní klasiky Seven For Lee. (Ten přechod ovšem na vydání BPJ z nepochopitelného důvodu neuslyšíte, protože track jde jen několik vteřin předtím do rychlého fadeoutu. Ve zdrojové nahrávce, sdílené před mnoha lety na blogu Inconstant Sol, je přechod plynulý.) Zpátky k Seven For Lee, vydané poprvé na druhém albu Ninesense Happy Daze (Ogun 1977): Mocný basový motiv, obkroužený zpěvnou linkou saxofonu a harmonizujícím pianem, je nosným prvkem pro vydatnou polymodální improvizaci všech zúčastněných s romantizujícími ostrůvky, kde Tipettovo piano zurčí jako horská bystřina.
Zvuk nahrávky je velmi dobrý a dostatečně přehledný, ačkoli možná trochu předimenzovaný ve vyšších středech. Obal limitované edice CD pak přináší úžasné dobové fotografie a eseje od organizátora čtyř zcela vyprodaných italských koncertů (v sálech pro 2 až 2,5 tisíce diváků!), tehdy teprve 22-letého Riccarda Bergerona a předního italského saxofonisty Roberta Ottaviana. Album se krátce po vydání vyšvihlo na první příčku v žebříčku nejprodávanějších jazzových titulů na Bandcampu.
