„Onirotree“ – tak se jmenuje novinka italského kytaristy FRANCESCA BRUNA. Titul je symbolicky složen ze dvou slov: „Oniro“, což v řečtině znamená Sen, a z anglického výrazu pro Strom. Což dokázala designérka Nerina Fernandez magicky vtisknout na obal tohoto alba…
Francesco Bruno je našinci znám díky albu „Blue Sky Above the Dreamers“, jež se svým kvartetem vydal v roce 2019 v Hevhetii a já měl to potěšení ho recenzovat. Při té příležitosti jsem ho také představil, takže pouze připomenu, že na italské jazzové scéně působí od počátku sedmdesátých let a zahrál si po boku mnohých jazzových legend, včetně Dona Cherryho. Koncertuje jak s vlastním kvartetem, tak také od roku 2016 v multimediálním projektu „Remember“, věnovaném osobnosti Prima Leviho, židovského spisovatele, který přežil Osvětim. A to v sestavě, s níž nahrál i nové autorské album „Onirotree“, tentokrát pro italské vydavatelství Alfa Music. Čili kromě Bruna se na novince podíleli ještě zpěvačka Silvia Lorenzo, kontrabasista Andrea Colella a bubeník Marco Rovinelli.
Bruno k tomu říká:
Tento projekt se zrodil díky Silvii. Nejenže je to výtečná herečka, ale také zpěvačka a vášnivá sběratelka tradičních písní. Vycházel jsem pouze z jejího hlasu a snažil jsem se o to, aby tradiční melodie přirozeně zapadly do jazyka jazzu.“ Silvia Lorenzo pak dodává: „Tento projekt hovoří o lásce a kořenech. Protože pokud nebudeme znát sami sebe, nikdy nebudeme schopni milovat.“
Zastavme se u této půvabné a charismatické umělkyně. V rámci divadelní přípravy spolupracovala s nejbližšími kolegy Jerzyho Grotowského, významného experimentátora a reformátora divadelního projevu, kdy zkoumala hlas a tělo jako základní nástroje emocionálního projevu na jevišti. Poté studovala i ve Spojených státech. Jako zpěvačka se učila hlavně tradiční zpěv, a to u haitských a indických mistrů, později se díky Brunovi dostala k jazzu.
Francesco Bruno: Onirotree
Silvia Lorenzo s Francescem Brunem vybrali deset tradičních italských, řeckých, francouzských, židovských a latinskoamerických písní. Znovuobjevili tak pro nás ony jednoduché a silné melodie a prosté verše, které sugestivně promlouvají řečí lásky v jejích nekonečných podobách, o vášních, které neznají ani čas, ani zeměpisné hranice. Ve spojení s expresivní formou jazzu se tak zrodil jedinečný crossover…
Album otevírá „Wedding Song“, postavená na melodii toskánské svatební písně ze 16.století. Ačkoli se Bruno snažil podtrhnout sladkost tématu, odráží se tu kromě naděje i odhodlání. Škoda, že zpěvačka zůstává v jedné rovině, ona sama píseň nikam neposouvá. Následující (a titulní) „Onirotree“ už je jiná káva; jazzová balada, ispirovaná populární řeckou ukolébavkou napsanou Manosem Hatzidakisem a Nikosem Gatsosem (nejvýznamnější autorskou dvojicí v řecké populární hudbě). Zde vytrysknou emoce, touhy, a také první ze skvostných kytarových sól. Úvodním vrcholem alba budiž „Chanson De La Forêt“ (Píseň lesa), swingově šťavnatá úprava starobylé okcitánské milostné písně s výraznou basovou figurou, zpěvaččiným perfektním frázováním a montgomeryovsky uhánějící kytarou. Následující tradiční piemontská ukolébavka „In A Starry Night“ tu má podobu až snové jazzové balady, v níž zpěvačka v roli matky záměrně nevzrušivým hlasem zpívá synovi hladivá slova lásky. Druhým vrcholem je židovská ukolébavka „Numi numi (Layla Layla)“, již Bruno naopak rytmicky zhutnil a zintenzivnil, což umocnil zpěv i střemhlavé kytarové sólo. Velmi niterně, pouze za doprovodu kytary, vyznívá portugalská lidová píseň o milostné touze „Who Stole My Heart“ (Kdo ukradl moje srdce). Ve starobylém sardinském chorálu „Heia!“ ovšem zní plnokrevný jazz; Bruno zachoval dynamiku původní rytmické pulsace, ale připojil groovy, improvizovaná sóla kytary a bicích a znásobený, téměř funkový zpěv. V baladě „Like the Waves“, třetím vrcholu alba, se sugestivně mísí latinskoamerický rytmus s toskánským chorálem, tedy vášeň a jímavost. Evokuje padání oliv, jež se děje ve vlnách. Starobylá sefardská píseň „Where Love Begins“ je samozřejmě o lásce a vášni. A také je tak protagonisty uchopena; v jazzovém hávu bobtná milostná vášeň v podobě palety výrazných barev. Závěrečná píseň „Violeta“, jediný Brunův čistě autorský počin na tomto vskutku odzbrojujícím albu (s textem, který napsal básník Fabio Simonelli), okouzlí nesmírně sugestivní jímavostí. Ovšem navzdory akustické kytaře, ale díky akordeonovému zvuku vytvořenému jeho kytarovým syntezátorem z ní vyvěrá dramatická směs radosti, drásavé vášně a bolesti. Však je píseň věnována legendární chilské písničkářce Violetě Parrové (1917-1967).
