Sušicko-plzeňská vokalistka MIRKA NOVAK, která je doma také ve Spojených státech, vydala na značce Hevhetia první sólové album nazvané příznačně „Malbum“. Obsahuje 15 písní beze slov a bez doprovodu nástrojů (až na jednu výjimku).
Mirka Novak je zakladatelkou pěvecké školy Studio Zpěv Plzeň, se svojí výukovou metodou zavítala letos také na Berklee College of Music v Bostonu, kam ji pozval hvězdný Victor Wooten. V USA pravidelně vystupuje již přes deset let a za tu dobu spolupracovala s celou řadou jazzových a soulových hudebníků; mezi nimi figurují třeba Federico González Peña (dvorní pianista Marcuse Millera), Tarus Mateen (kontrabasista u Betty Carter), Dave Manley (kytarista neo-soulové a R´n´B´zpěvačky Jill Scott) či bubeník David Haynes (Chaka Khan, Prince). Na tuzemské scéně je spjata se soulovou kapelou Dozen Street, pro kterou také píše písně, či s Filipem Spáleným, Ivanem Audesem a Danielem Bulatkinem.
Vystačí si pouze s vlastním hlasem, který vrství a různí pomocí smyček, a to včetně rytmického podkladu. Na albu jí přizvukují jen občas tři hosté: Zdeněk Bína (minus123 minut), mistr světa v loopingu En.Dru (vlastním jménem Ondřej Havlík) a vokální improvizátorka Ridina Ahmedová.
Skladba, ostatně celé album, je pro mne oslavou osobní svobody vyjádření. Zachycuje celou mou životní cestu – od žánrových vlivů, přes koncertní zkušenosti a nejrůznější spolupráce až po odpoutání se od napodobování všech mých vzorů. Původně jsem si písně skládala pro sebe, jen jsem se potřebovala zklidnit a něco najít. Jak se mi Malbum formovalo pod rukama, čím dál víc mi docházelo, že tohle jsem já. A že to musí ven,“ popisuje vznik alba Novak.
Bohužel já osobně nesdílím všeobecné nadšení mých kolegů recenzentů, nepovažuju toto album za jedinečné hlasové dílo. Zvukomalebné názvy skladeb (a ostatně i samotný titul alba) odpovídají obsahu; jenže tím obsahem je pouhý nátěr. Nátěr sice bujaře barevný, ale stále jen nátěr. A pokud to mělo být jedinečné po této stránce, pak by bylo třeba opustit stojaté vody neplodného R´n´B´a neo-soulu, které bohužel obecně málokdy zaženou moji žízeň po hudebním zážitku. Většinou se u téhle muziky záhy nudím, neboť je obyčejně postavena pouze na jednom jediném melodickém nápadu, který je pak následně jen natahován a rozmělňován rádoby emočními výlevy a bezobsažným hlasovým sebeukájením. Ani ten největší mistr improvizátor by s tím nic neudělal. A být novátorem bez širšího žánrového záběru je zhola nemožné. Navíc vokální rytmizování je de facto stejné u všech skladeb, a byť jsou vokální linky vrstveny a umně prolínány a proplétány, jen občas vykrystalizuje něco, co mne zasáhne. Jako v případě „Oleilolé“, kde vokály doslova rozkvetou, „Goya lodahé“ s názvuky afrického gospelu, „Sandesh“ s orientálním nádechem a´la Lisa Gerrard, alikvótním zpěvem a minimalistickou akustickou kytarou či závěrečného tracku „Mtu“ se vzletnou melodií.
Zvuk je výtečný (mixu se s autorkou ujali Martin Pícha a Adam Pakosta, mastering má na svědomí Miroslav Chyška, jinak kytarista skupiny Ilustratosphere), to je nezpochybnitelné. Jenže, dokonalý zvukový háv a obal s vkusně dráždivými fotkami protagonistky muziku ještě nedělá…
